Nasloucháme úpění stvoření

ECEN, Universum, 4/2005

Stvoření ve Starém a Novém zákoně

Téma stvoření má ve Starém zákoně význačné postavení, a také v Novém zákoně má mnohem větší důležitost, než se obecně soudí. V minulosti existovala tendence snižovat význam starozákonních textů týkajících se stvořeného světa. Zvláště v germanofonní oblasti byla Bible interpretována jako svědectví o Božích skutcích v dějinách. Bůh se zjevuje v historických událostech, jako je exodus, dobytí země, vyhnanství a návrat z vyhnanství. Starý zákon se podle tohoto přístupu má číst jako svědectví o těchto událostech. Víra v Boha Stvořitele se pokládala za sekundární. Vyprávění o stvoření, relativně rozsáhlý text, se má chápat jako rozšíření víry v JHWH, Pána dějin.

Ale svědectví o Bohu Stvořiteli je ve Starém zákoně fakticky prvotně důležité. Bůh je předpokladem veškerého života a chvála Stvořitele patří k jádru starozákonního svědectví. Silné zdůrazňování Božího působení v dějinách vede k zastiňování tohoto základního předpokladu víry Starého zákona.

Creatio prima – creatio continua.
Pozornost se obvykle věnuje první kapitole Bible – vyprávění o stvoření Bohem v sedmi dnech. Jiné texty týkající se Boha jako Tvůrce byly čteny ve světle tohoto creatio prima (prvního stvoření), třebaže mnohé jsou starší než úvodní kapitola Bible a popisují Boha jako trvale tvořícího (creatio continua). Bůh povolává stvoření k životu a neustále je obnovuje. Je pramenem života a udržuje a chrání ho proti útokům sil chaosu. Bez této tvořivé síly by stvořený svět upadl zpět do chaosu. Stvoření je tedy ustavičný proces. Mnohé texty, zvláště žalmy, chválí Boží přítomnost a spolehlivost. Sapienciální literatura vidí stvoření jako zdroj moudrosti – vede člověka v každodenním životě.

Některé texty Starého zákona se zabývají počátkem světa. Vyprávění o stvoření v Genesi 1 bylo sepsáno v pozdějším období dějin Izraele. Představuje teologickou reflexi o Bohu Stvořiteli. Ukazuje, že Bůh Izraele je všeobecný Bůh. Celý vesmír mu vděčí za svou existenci a on je původcem jeho souvislosti a řádu. První kapitolu Genese je třeba chápat jako součást kapitol, které následují (1-11) a jež také obsahují prvky týkající se stvoření – vyprávění o Adamovi a Evě, Kainovi a Ábelovi, o potopě, o smlouvě s Noemem, která uvádí nový řád stvoření. Úvodní kapitola je částí sekvence „stvoření, zkáza a nové stvoření“.

Pro správné chápání starozákonní víry ve stvoření je podstatné pochopit, že Bůh působí ve svém stvoření neustále. Výlučná pozornost věnovaná creatio prima v Genesi 1 může snadno zabránit, abychom adekvátně hodnotili jiné texty týkající se stvoření. Starý zákon nepodává teorii o původu světa, ale vybízí Izraele, aby odpověděl ve víře na tvůrčí moc Boha. Kreacionistické teorie nechápou vyprávění Genese 1 správně, a ještě méně celé svědectví Starého zákona o stvoření.

Povolání člověka do společenství tvorů.
Lidé jsou na jedné straně jedineční mezi Božími tvory a mají ve stvoření plnit zvláštní mandát. Na druhé straně jsou také součástí celého stvoření. Výrok Genese 1, že lidé – muž a žena – byli stvořeni k obrazu Boha, podněcoval ve všech dobách k úvahám o přirozenosti a povolání lidských bytostí. Co znamená „obraz“? Onen výrok nepodává žádné dodatečné vysvětlení, a je tedy otevřený mnoha interpretacím. Novější starozákonní bádání klade zvláštní důraz na skutečnost, že termín „obraz“ byl vyhrazen východním králům. Genese 1 tento pojem „demokratizuje“ tím, že ho přisuzuje všem lidským bytostem – mužům a ženám – bez rozdílu pohlaví. Jako byli východní králové považováni za představitele božství na zemi, tak byli všichni lidé stvořeni k obrazu Boha a mají děsivý úkol být Božími zástupci (vicarii) na zemi. Králové vykonávají moc – ale mají ji vykonávat odpovědně. Důraz spočívá na odpovědnosti, kterou jsou lidské bytosti povolány zachovávat.

Starý zákon zároveň zdůrazňuje fakt, že lidské bytosti jsou částí celého stvoření. Podle Genese 1 Bůh žehná živočichům (22) a je významné, že živočichové i lidské bytosti byli stvořeni v tentýž – šestý – den. Oba species sdílejí tentýž životní prostor a tvoří společenství. Podle Genese 9 Bůh uzavírá smlouvu s “veškerým tvorstvem, které je s tebou“. V některých žalmech se na chvále Boha podílejí všichni tvorové, zvířata, a dokonce slunce a měsíc. Lidské bytosti konají svou službu uvnitř společenství všech tvorů. Významné je také, že vyprávění o stvoření uznává tvůrčí sílu země. „Země vydala zeleň.“ Bůh působí skrze zemi; dává zemi sílu růstu.

Podmaňte si zemi.
Mandát daný lidem v Genesi 1,28 byl často interpretován jako vyhlášení panování člověka nad stvořeným světem – nad zemí a všemi živými bytostmi. Zdá se, že podle Bible jsou lidé povolaní k tomu, aby ovládali svět. Onen mandát ve skutečnosti povolává lidi k tomu, aby byli odpovědnými správci – locum tenentes Boha na zemi.

V této souvislosti jsou důležité dvě úvahy. Není pochyby o tom, že popis úlohy lidí ve vztahu k ostatnímu stvoření užívá silných termínů. Pokusy oslabit význam sloves „podmanit si“ a „panovat“ byly marné. Důležité však je interpretovat význam mandátu v kontextu doby, kdy byl formulován. Izrael prožíval přírodu jako nepřátelskou a Genese 1,28 dává lidem moc, aby zřídili svůj „habitat“ v této nepřátelské přírodě. Dnes jsou úlohy obrácené; příroda je vydána na milost lidskému panování.

Text nesmí být čten izolovaně od kapitol Genese, které následují. Popisují lidskou vzpouru a degradaci; země se stává nepoddajnou (Genese 3,18). Vyprávění o Kainovi (zvláště Genese 4,17-26) zdůrazňuje ničivé účinky násilí. Genese podává ideální obraz – lidé jsou vegetariáni (1,29), ale po potopě je ustaven nový řád. Lidem je dovoleno jíst maso, třebaže Bůh zároveň uzavírá smlouvu s celou zemí. Mandát daný lidem musí být realizován za této smlouvy.

Darování země.
Boží smlouva se nakonec projeví darováním země. Boží láska a vyvolení jsou neoddělitelné od země, jež byla dána Izraeli. Země je místem, kde jsou lidé povoláni vzdávat chválu Bohu a poslouchat Boha s nerozděleným srdcem. Mají si být vědomi skutečnosti, že země je darem Božím: neposlušností může být a bude ztracena. Přikázání „ctít otce a matku“ je proto doprovázeno větou „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Exodus 20,12). Vyhnanství – odloučení od země – bylo prožíváno jako odloučení od Boha (Žalm 137).

Úzký vztah lidu k půdě se odráží v mnoha textech Starého zákona. Země je jen částečně úrodná a vyžaduje velkou péči, aby rodila úrodu nezbytnou k přežití, a tak se neustále dotýká každodenního života. To se také odrazilo v mnoha starozákonních zákonech.

Přítomnost zákonů, jež přinášejí prospěch nejen samotným Izraelitům, ale také zemi a jejím ne-lidským obyvatelům, naznačuje, že Izraelité měli zemi považovat za součást smluvního společenství s Bohem. Tato smlouva byla ve skutečnosti smlouva kosmická. Když bude izraelský lid uskutečňovat pokyny dané Bohem pro jejich společnost, země bude vzkvétat. A naopak, když Izrael bude odmítat uctívat JHWH a nebude dbát požadavků Boží spravedlnosti, účinky nebudou omezeny na lidskou společnost, ale zasáhnou také životní prostředí. Izajášovo vyprávění ukazuje přímý kauzální vztah mezi nedbáním lidí o prostředí a ekologickým úpadkem.

Truchlit, vadnout bude země,
chřadnout, vadnout bude svět.
Zhanobena je země svými obyvateli,
neboť přestoupili zákony, změnili nařízení,
porušili věčnou smlouvu. (Iz 24,4-5; srov. také 5,8-10)

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu UNIVERSUM č.4
autor: (ECEN), Universum, 4/2005
http://casopisy.portal.cz/scripts/detail.php?id=4675