Fundamentalismus

Petr Vaďura

Pojem fundamentalismus je dnes poměrně frekventovaný, zvláště ve spojení "islámský fundamentalismus". Ten nás však zajímat nebude, protože chceme přemýšlet nad fundamentalismem v křesťanství.

Jak definovat fundamentalismus? Günter Hole ve své knize "Fanatismus", kterou vydalo v roce 1998 vydavatelství Portál, definuje fundamentalismus následovně: "Fundamentalismem rozumíme nastavení na danou základní hodnotu, základní názor, formulované pravidlo nebo historický dokument, které nesmějí být zpochybňovány. Obsahy mohou být náboženské nebo světské povahy, jsou většinou zakotveny v tradici a lze do nich proniknout jen při zpětném pohledu. Historickému dokumentu přísluší naprostá religiózní autorita (např. Bible, Korán, dogmatická ustanovení) nebo všeobecná politická závaznost (např. Magna charta, Komunistický manifest). Jmenované hodnoty a formulace, speciálně v náboženské oblasti, musí být přísně střeženy a důsledně dodržovány, aby nedošlo k jejich ztrátě vytvářením kompromisů nebo kvůli novotám." Tolik Hole.

Z historického pohledu je ještě dobré říci, že fundamentalismus vznikl jako hnutí protestantských farářů a laiků v USA na konci 19. století. Toto hnutí reagovalo na biblickou kritiku, darwinismus a modernismus. V dnešní době nastává renesance fundamentalismu. Čím více je světonázorů, forem myšlení a náboženství, tím více je na druhé straně vyvíjeno úsilí o ozvláštnění, jasnou identitu a původnost, o nezaměnitelné původní formy, o jasnost a doslovnost, již nelze překrucovat.

Komu se říká "křesťanský fundamentalista"? Zjednodušeně řečeno fundamentalisté věří Bibli doslovně, bez ohledu na souvislosti. Hlásají jednoduché a nekomplikované pravdy všech výpovědí Písma. Jejich postoje jsou jasné, jednoduché a jednoznačné. Fundamentalisté trvají na tom, že musí platit všechny výroky Písma tak jak jsou psány. Neuznávají alegorický výklad, nezabývají se kontextem, dobovými souvislostmi, reáliemi, textovou kritikou i poznatky vědeckých výzkumů.

Netroufám si všechny fundamentalistické postoje kritizovat. V lecčems jsou mi blízké. Je však třeba podotknout, že nějaké tvrzení není pravdivé jen proto, že je jednoduché. Ve fundamentalistických výpovědích je tedy třeba vnímat pravdivé momenty, ale je u nich také třeba říci ne tam, kde se zjednodušení vydává za jednoduchost. Křesťanství totiž není něčím jednoduchým.

V knize "Politická náboženství" o tom píše Hans Maier: "Křesťanovi je třeba pružného vypětí ducha, odhodlání vydat se na dalekou cestu, nechat se překvapit, neodvážit se rychle si být něčím jist. Falešná jistota doslovnosti byla vždy pro církev indicií, že je třeba být opatrný, kritický, eventuálně zaujmout odmítavé stanovisko. Připomeňme příliš konkrétní proroctví o konci světa na rok, den a hodinu. Tomu dobře odporuje věta: Pouze Otec zná tu hodinu." (Str. 91). Maier klade fundamentalistovi otázky: Jde ti skutečně o to, abys objasnil fundamenty, což znamená práci na celku - nebo jen saháš po jednotlivých větách, které pak "fundamentalisticky" přiostřuješ? Snažíš se odhalit celek? Všechny otázky fundamentalismu se pak dají shrnout do jedné: Je cílem víra, která se chce vyjádřit prostřednictvím rozumu, nebo jde o slepé přijetí něčeho nepochopeného?

Hole to formuluje takto: "Fundamentalisticky zaměřená víra je výrazně charakterizována formulovanými a danými pravdami, zatímco nefundamentalistická víra spočívá více v aktu víry jako osobním procesu." (Str. 25). Fundamentalistická mentalita nechce, jak říká S.H.Pfürtner ve svém článku "Fundamentalismus", přijmout "ochotu k otevřenému životu vycházejícímu z důvěry." Psychologové upozorňují na kořeny tohoto postoje: jde o míru "základní důvěry", jež byla získána v dětství. Ta se odráží v základním pocitu spolehlivosti životních fundamentů. Jistý psycholog říká, že "každá víra je v konečném důsledku vírou ve spolehlivost a neotřesitelnost nosných životních souvislostí." Při prosazování fundamentálních požadavků může právě takový deficit základní důvěry hrát skrytou roli.

Co je u fundamentalismu skutečně závažné, jsou jeho důsledky na psychiku toho, který jím je formován. Georg Schmid načrtl kdysi v jednom německém časopise portrét "evangelického fundamentalisty", přičemž není důvod se domnívat, že portrét katolického fundamentalisty by byl o tolik jiný. Schmid říká, že fundamentalista se pokouší "uprostřed rozpadu náboženské tradice odkrýt a prožít neotřesitelné pravdy. /.../ Fundamentalista bývá často téměř rozpolcen mezi tím, co poznal jako Boží pravdu, a tím, co sám tuší a pociťuje. Současně ale ví, že rozpor, který prožívá, nemá být. Jeho pocity musí odpovídat Božímu slovu."

Jak se fundamentalista vypořádá s tímto napětím? "Pokud je to jen možné, prchá fundamentalista zpět do okamžiku, kdy se rozhodl. Když se mu to podaří, když se opět obrátí, prožije nové obrácení, nabude spásného vnitřního souladu. Vlak už se zase pohybuje jedním směrem. Pokud se návrat k okamžiku rozhodnutí nezdaří, fundamentalista často uteče do deprese. Na místo vysokého pocitu starého nebo nového obrácení nastoupí odporné vědomí: Nejsem tím, čím bych měl být. Nepociťuji tak, jak chce Bible. Neprožívám to, co jsem poznal jakožto pravdu. A tak jsme často konfrontováni s fundamentalisticky zabarvenými depresemi. Ještě častěji se však vnitřně rozervaný fundamentalista utíká k agresi. Stává se z něj bojovník s veškerou bezbožností. Bezbožnost ve vlastním srdci, kterou nechce nechat působit, potírá ve svém bezbožném okolí. A boj proti těmto nepřátelům víry - dříve kritickým teologům, pak marxistům, dnes především novým esoterikům, se stane vlastním ventilem potlačované fundamentalistické víry." (Citováno in Maier, str. 92-93).

Tento popis mi přijde jako velmi závažný, neboť v něm poznávám jak sebe před několika lety, tak mnoho svých přátel z různých evangelikálních společenství, kteří mají potřebu bojovat za svou pravdu třeba s celým světem.

Fundamentalista je člověk, který není vyrovnaný. Příčinou toho, že zaujal svůj postoj, je absence v uspokojení jedné nebo více z psychických potřeb. Je to:

- potřeba bezpečí, tedy odstranění všech dalších možností a všech nejistot o správnosti zvolené vlastní cesty;

- potřeba zakotvení, tj. pevné uchycení na spolehlivém základě, který má být stálou oporou;

- potřeba autority, tedy podřízení se obsahové předloze dané jednou osobou nebo jedním spisem, jehož nebo jejíž kompetence jsou nepochybné;

- potřeba identifikace, tedy úplného osobního souhlasu nebo splynutí se zastávanou ideou nebo společenstvím, které je jejím nositelem;

- potřeba dokonalosti jako výraz přání dokonalosti zastupovaného postoje, který nežádá žádného doplnění nebo opravy;

- potřeba jednoduchosti, tj. redukce komplexních, mnohoznačných souvislostí na několik principů nebo pouček, které lze formulovat jednoznačně a prostě.

Psychologové provádějí ještě další analýzy skutečnosti, že se člověk fundamentalisticky identifikuje s určitými pozicemi a zakotvuje v nich. O tom však existuje i v češtině dostupná literatura.

Nám už zbývá odpovědět na naši úvodní otázku: Máme být jako křesťané fundamentalisté? Rozhodně ne. Stále znovu a znovu si musíme opakovat, o co vlastně v křesťanství jde. Vždyť zde se nejedná o náboženství, ideologii či nějakou nauku. Křesťanství, to je reálný vztah s Bohem skrze Ježíše Krista. Jednou z podmínek, jež potřebujeme k vytvoření tohoto vztahu, je zjevení, zjevení Boha. Bůh se nám zjevuje v Bibli. Cílem tedy není Bible a její studium, cílem není ani morálka či "křesťanský život", cílem je samotný Bůh. Jen uvědomění těchto skutečností nám - při vší úctě k Bibli, při vší jednoznačnosti a touze po pravdě - zabrání v tom, aby se z nás nestali fundamentalisté.