Věda a víra - jednota nebo boj protikladů?

Aneb mezi čím rozpory vznikají ve skutečnosti

Jiří Grygar

Vědec se nesnaží nic dokázat.
Snaží se jen zjistit,
co se dokáže dokázat samo.
(G. K. Chesterton)

V povědomí široké, leč nezasvěcené veřejnosti se v průběhu posledního století uhnízdila představa o nesmiřitelném rozporu vědy a náboženské víry. Jde to tak daleko, že když se nějaký člověk náhodou dozví o náboženském přesvědčení u nás žijícího vědeckého pracovníka, nechce věřit svému sluchu, popřípadě svým očím: jak si ten badatel může něco tak protichůdného srovnat ve své hlavě? V horším případě je vědec dokonce podezírán z dvojí tváře; ve svém zaměstnání pěstuje vědu, kdežto ve svém soukromí úkony náboženské víry vědecké principy přímo popírá!

Není sporu o tom, že tento postoj části veřejnosti má své hluboké a zčásti pochopitelné kořeny. Církev přece dala na index Kopernikův spis o heliocentrismu, nechala upálit Giordana Bruna a zorganizovala Galileiho proces. O století později odpovídá Pierre Simon Laplace na Napoleonovu výtku, že v jeho díle nikde nenašel zmínku o Bohu, pověstnou větou: "Občane první konzule, tuto hypotézu jsem nikde nepotřeboval." Materialističtí filozofové dovršili koncepci nezničitelné a nestvořitelné hmoty, věčné v procesu a čase, a jejich současní následovníci to prosadili do škol jako tzv. vědecký světový názor, který má již co nevidět definitivně zatlačit do ústraní historicky překonané náboženské (a tedy automaticky nevědecké) pojetí světa.

Fyzika konce 19. století se zdála být prakticky dovršenou "teorií veškeré hmoty" (až na dva drobné mráčky v podobě nulového výsledku Michelsonova - Morleyho pokusu o neschopnosti teoreticky vystihnout rozložení elektromagnetického záření černého tělesa - z těchto mráčků, jak známo, v prvních desetiletích dvacátého století uhodily blesky v podobě teorie relativity a kvantové mechaniky), Darwinova vývojová teorie uspokojivě objasňovala zákonitosti vývoje živé hmoty, a celkovou filozofickou idylu materialistického monismu slabě narušovaly chabé pokusy věřících vědců uvést v soulad poznatky přírodních věd a první kapitolu Geneze.

Zvláštním paradoxem prudkého rozvoje vědy v našem století je právě skutečnost, že zcela v rozporu s očekáváním materialistů moderní vědecké koncepce vůbec nepřispívají k definitivnímu vítězství "vědeckého světového názoru". Ve vyhrocené při ,,věda versus víra" se kyvadlo dějinného soudu zdánlivě zhouplo právě do opačné polohy. Kosmologická teorie žhavého velkého třesku vesmíru (tzv. standardní kosmologický model), jež je ve vědeckých kruzích téměř bez výhrad přijímána, se považuje mnohými filozofy bezmála za konečný důkaz Božího stvoření světa. Ve skutečnosti to ovšem vypadá tak, že s tímto tvrzením nejprve přišli marxisticky orientovaní filozofové a ideologové. Učinili tak svým svérázným způsobem. Jelikož dle jejich argumentace z teorie velkého třesku vyplývá stvoření světa Bohem (což by bylo evidentně v rozporu s materialistickou filozofií), znamená to, že teorie velkého třesku musí být špatná. Jelikož tato teorie se dost podstatně (ač nikoliv výlučně) opírá o pozorování kosmologické expanze vesmíru, která se astronomicky projevuje červeným posuvem čar ve spektrech vzdálených galaxií i kvazarů, začali obhájci materialistické čistoty vědy přinášet roztodivná, fyzikálně naprosto nepodložená alternativní vysvětlení faktu červeného posuvu spektrálních čar, popřípadě tvrdili, že jde o lokální jev, který se v jiných (rozuměj námi nepozorovatelných) částech vesmíru případně kompenzuje smršťováním.

Osvícená materialistická filozofie 20. století doslovně zopakovala omyl církevních autorit století 16. a 17.: když nějaký vědecký poznatek nezapadá do aktuálního výkladu filozofických dogmat, musí se vyvracet onen poznatek (popřípadě zároveň s jeho zastánci). Ostatně v jiných oborech současné přírodovědy bychom nalezli příklady personálně drastičtější (kybernetika, genetika).

Tato neblahá situace ovlivnila bohužel i náš vlastní způsob uvažování o vztahu vědy a víry. Cítili jsme se zatlačeni v defenzívě, v níž jsme s radostí vítali vše, co svědčilo proti nekonečnému vesmíru, a dovozovali, že i z vědeckého hlediska má Bible přece jen pravdu. Nejsme v tom ovšem zdaleka sami. Mnoho "západních" myslitelů se počalo obracet k orientálním náboženským zdrojům a filozofiím s úctyhodnými historickými kořeny a obsáhlou mystickou literaturou. Mezi laickým publikem si získal nemalou popularitu fyzik Fritjof Capra svou knihou "The Tao of Physics", která předznamenala éru filozofie Nového věku, jakoby dokazující, že moderní věda (najmě fyzika) přesně potvrzuje mystické (náboženské) teze, k nimž meditacemi a spekulacemi dospěli orientální myslitelé již ve starověku.

Všechny podobné pokusy užít soudobých vědeckých poznatků (či ještě přesněji soudobé interpretace vědeckých poznatků) k podpoře - nebo naopak k vyvrácení - jakéhokoliv filozofického názoru však narážejí na zásadní nesnáz: věda se neustále proměňuje, někdy tak rychle, že je pro kohokoliv na světě téměř nemožné zjistit, co právě ještě platí a co již zastaralo. Zastarávají nejen odpovědi, ale i otázky. Kdysi se mohlo zdát, že o vítězství materialismu či "idealismu" rozhodne astronomická odpověď na otázku, zda je vesmír konečný (to by vyhrál idealismus) nebo nekonečný (vyhrává materialismus). Dnes víme přinejmenším to, že je třeba odlišovat nekonečnost prostorovou a časovou a že se v zásadě mohou vyskytnout čtyři časové kombinace: vesmír bez počátku a konce (nekonečný v čase i v prostoru), vesmír s počátkem bez konce (prostorově bud' konečný nebo nekonečný), vesmír bez počátku s koncem a ovšem vesmír s počátkem i koncem (prostorově konečný). Které z matematicky nabízených řešení je "přípustné" ba dokonce "výhodné" pro kterou filozofii, zatím naštěstí nikdo nezačal uvažovat. Kromě toho není ovšem vyloučeno, že se jednou ukáže, že uvedená otázka je špatně položena. Tak například ve vesmíru s časovým počátkem nemá smysl otázka, co bylo před počátkem, a podobně ve vesmíru s časovým koncem nemá smysl otázka, co bude po tomto konci. Je zvláštní, jak urputně se takovým omezením otázek lidská mysl vzpírá, takže po jistou dobu se i kvalifikovaní odborníci snažili rozpracovat domněnku o vesmíru oscilujícím mezi mnoha "počátky" a "konci". Ostatně nemálo lidí uvádí dodnes jako "filozofickou" námitku proti prostorově konečnému vesmíru, že si nedokáží představit, co by bylo za jeho hranicí; netuší, že ani prostorově konečný vesmír žádnou hranici nemá.

Uvádím zde tyto technické podrobnosti spíše pro ilustraci navyklých způsobů uvažování, než abych chtěl čtenáře nutit ke studiu specifických problémů kosmologie. Snad je však i z této ukázky zřejmé, že takto primitivně se spor filozofických systémů nedá řešit ani dnešní ani libovolnou zítřejší přírodovědou. Přesně to vystihl přední teoretický fyzik Jeremy Bernstein: "Kdybych byl východním mystikem, pak poslední věcí na světě, již bych si přál, by bylo smíření s moderní vědou, neboť připoutání náboženské filozofie k soudobé vědě je zaručenou cestou k zastarání mé filozofie." Totéž přirozeně platí i o tzv. vědeckém světovém názoru.

Dlouhá a opravdu trnitá cesta vztahů mezi náboženskou vírou a vědou nebyla však rozhodně zbytečnou zacházkou. Poučeni předešlým tápáním a tragickými omyly na obou stranách vidíme snad již dost zřetelně, že věda nemůže být povýšena (či spíše ponížena?) do role soudního znalce, který rozhodne o "vědeckém světovém názoru" jednou provždy. Tento spor si rozhoduje každý člověk ve svém svědomí znovu a znovu a věda mu zde může být pouze nepřímým prostředníkem.

Jakkoliv se hlasováním nedá ve filozofii (stejně jako ve vědě) nic rozhodnout, přece jen stojí za zamyšlení, že mezi vskutku význačnými vědci 20. století je převáha nábožensky uvažujících osobností (či dokonce přímo věřících křesťanů) až nápadně vysoká. Jako by se potvrzoval výrok Pasteurův: "Poněvadž jsem hodně studoval, věřím jako bretoňský sedlák. Kdybych byl studoval ještě více, věřil bych jako bretoňská selka."

V r. 1984 vydal Ken Wilber pozoruhodný sborník (Quentum Questions : Mystical Writings of the World's Great Physicists; Shambala Publ., Boulder, Colorado, USA), v němž přetiskuje úvahy o metafyzické (ne pouze přírodovědecké) podstatě světa z per bezesporu vůdčích osobností fyziky 20. století (W. Heisenberg, E. Schrödinger, A. Einstein, L. de Broglie, J. Jeans, M. Planck, W. Pauli, A. Eddington.). Všichni byli nepochybně filozoficky vzdělaní nábožensky orientovaní lidé (Wilber je nazývá "mystiky" v odlišném smyslu slova než je tomu v katolické teologii). všichni se ve svých uveřejněných úvahách shodují v tom, že moderní fyzika nepodává ani důkazy ani podporu pro mystický původ světa - je vůči takové otázce indiferentní (tím méně ovšem mystickou povahu světa popírá). Tito velcí myslitelé ostatně takovou podporu pro své náboženské cítění nebo chápání metafyzické podstaty světa ani nepotřebovali. Na rozdíl od nadmíru sebevědomého Laplacea si totiž zřetelně uvědomili omezenost prostředků a schopností soudobé vědy.
Fyzika 20. století je neporovnatelně pokornější než fyzika století předešlých (právě proto, že ví neporovnatelně více) - a v tom je její hlavní síla.

Mezi vírou a vědou nemohou totiž vznikat rozpory. Řečeno Goethovými slovy, každá z těchto oblastí duchovního života člověka má svou vlastní partituru. Rozpory naopak vznikají - a zcela zákonitě - jednak mezi vědou a pavědou a dále mezi náboženskou vírou a pověrami. Výsledky nového vědeckého bádání mohou být často překvapivé až šokující, ale v žádném případě není projevem kvalitní víry, když je - údajně v zájmu víry - hodláme z toho důvodu napadat. Svědčilo by právě o naší malověrnosti, kdybychom se z toho důvodu obávali výsledků nejpokročilejších vědeckých studií. Věříme-li v Boha opravdu, jak by mohl kterýkoliv výsledek evidentně nedokonalé a omylné vědy naši víru zviklat?

Věda z povahy svého předmětu směřuje k odhalení pravé podstaty světa. Zdá-li se nám, že jistý vědecký obraz světa odporuje základní tezi o Božím stvoření, je to bud' proto, že onen vědecký obraz správně nechápeme, popřípadě správně nechápeme věroučné teze, anebo proto, že zmíněný vědecký obraz je i ze samotného ryze odborného hlediska chybný, což se nepochybně časem prokáže - samozřejmě vědeckou metodou, ne z důvodu našich byt' sebezbožnějších přání. Koncilový dokument "Gaudium et spes" hovoří jasně a výstižně:

"Když se provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha."

Jiří Grygar

(Vyšlo v samizdatové revue "Universum" č. 1, 1989.)

Kontakt:
mail: grygar@fzu.cz
web: www-hep.fzu.cz/~grygar/jiri
www.astro.cz/people/grygar
www.astro.cz/people/grygar/actual.htm

Další články a přednášky Jiřího Grygara:
- Proč věřím v Boha?
- Betlémská hvězda a Giotto
- Co odhalila družice Cobe
- Krize teorie velkého třesku ?
- Existuje život mimo planetu Zemi?
- Trampoty s koncem století
- Vatikánská astronomie míří do XXI. století
- Astronomie a data biblických událostí

Publikováno s laskavým svolením autora, převzato z www.vira.cz (na tomto webu najdete mnoho dalších zajímavých článků různých autorů o vztahu vědy a víry).
Pro veliký ohlas čtenářů www.vira.cz vyšly tytoto texty v knižní podobě v Karmelitánském nakladatelství pod názvem "O vědě a víře".
Knihu si můžete v nakladatelství objednat i on-line.
Typ vazby: Brož., 128 str., Cena: 119,- Kč