Jaký je Bůh?

Daniel Agnew

Důvodem, proč se spousta lidí bojí Boha, a přitom ho v podstatě nemají v lásce, je to, že příliš nedůvěřují jeho srdci a považují ho za rozumový stroj.
Herman Melville

Při přípravě této úvahy či studie jsem se nechal inspirovat knihou Phillipa Yanceyho Zklamán Bohem, která je snahou vypořádat se s pocity zklamání a nalézt odpovědi na otázky: Není Bůh nespravedlivý? Nemlčí Bůh? Neschovává se Bůh? Kniha představuje vynikající studii a zamyšlení nad Božími vlastnostmi a jednáním. Citace z knihy jsou v textu vyznačeny kurzívou.

Představy o Bohu a skutečnost

Slova „víra“ a „důvěra“ jsou si významově blízká. Věřit mohu tomu, komu mohu důvěřovat, a pokud mám věřit v Boha, či lépe – věřit Bohu – pak musím vědět, jaký je a jestli je mu radno důvěřovat. Nestačí si jen přisvojit několik pouček a jimi se „zaklínat“. Taková víra by byla slepá a neobstála by v životních zkouškách.

V představách, jaký je Bůh, hraje důležitou roli psychologie. Velmi důležitý je vztah k vlastnímu otci. Bůh pro nás může být přísný nebo benevolentní, spolehlivý nebo nespolehlivý, láskyplný nebo lhostejný atd. Psychologové říkají, že ať chceme či nikoli, do našich představ o Bohu se vztah k vlastnímu otci promítá. Právě proto je důležité vytvořit si skutečný obraz o tom, jaký Bůh je.

Pro křesťana je zdrojem informací o Bohu Bible. Zde se Bůh představuje jako dokonalý Otec. „Naše běžné představy o Bohu se mohou velice lišit od toho, jak ho ve skutečnosti popisuje Bible. Při prostém čtení Bible jsem se nesetkal s mlhavou párou, ale se skutečnou Osobou. Osobou jedinečnou, zřetelnou a barvitou jako kdokoli, koho znám. Bůh prožívá hluboké emoce; cítí potěšení, frustraci i hněv. V Prorocích pláče a naříká bolestí, dokonce se přirovnává k rodící ženě… Znovu v znovu je Bůh šokován chováním lidí. Když Izraelci obětují novorozence, zaráží ho jednání, o němž říká: „K tomu jsem jim přece nedal příkaz, ani jsem o tom nemluvil, ani mi to na mysl nepřišlo.“ Potřebu trestat vysvětluje tklivou otázkou: „Co mohu dělat jiného?“ Vím, vím, všechny tyto lidské rysy údajně vysvětluje slovo „antropomorfismus“. Jisté však je, že obrazy, které si Bůh vypůjčuje z lidské zkušenosti, ukazují na ještě silnější realitu.“ (s. 36). Pokud chceme, aby naše víra nebyla jen pouhou pověrou a aby jí neotřáslo třeba i menší životní zklamání, musíme toho, v koho věříme, dobře poznat. V Bibli čteme, že Bůh sám po takovém vztahu s člověkem touží.

Jak se tedy Bůh Bible ukazuje člověku:

V Bibli můžeme sledovat určitý vývoj toho, jak Bůh jedná s lidmi. Ne, že by se Bůh měnil, spíše se měnila doba, okolnosti a podmínky lidí, se kterými jednal, které vychovával a vedl. Přitom mějme na vědomí tři důležité faktory:

Podmínky vztahu určuje Bůh
Má na to právo, jako stvořitel přírody, člověka a fyzikálních zákonů. Nelze mu vyčíst neznalost našich podmínek. On sám byl „v naší kůži“, když žil na zemi v osobě Ježíše Krista- (viz níže).
Výchova
Výchova je klíčová pro vztah Boha a člověka. Ideálem je vztah podobný vztahu otce a dítěte. Otec vede své dítě ke stále větší samostatnosti a odpovědnosti, usměrňuje je, s cílem, aby vyrostlo v harmonickou a vyrovnanou osobnost.
Svobodná vůle člověka
Neméně významnou rolí je svobodná vůle člověka. Bůh ji respektuje a chce, aby se člověk sám rozhodoval, zda jej bude poslouchat či ne. Lásku nelze nakomandovat.

Historie vztahu Boha a člověka

Bibli můžeme číst jako záznam historie vztahu Boha a člověka. Pokusím se udělat jakýsi průřez touto historií.

Začněme stvořením člověka. Philip Yancey ve své knize Zklamán Bohem vysvětluje, že stvoření svobodných lidských bytostí znamenalo pro Boha omezit svou vlastní svobodu:

Každý tvůrce, od dítěte s modelínou až po Michelangela, poznává, že tvoření obnáší určité omezení sebe sama. Ano, vytváříte něco, co předtím neexistovalo, ale musíte při tom vyloučit ostatní možnosti. Když zkroucený hliněný chobot připevníte slonovi na hlavu, už mu ho nemůžete dát dozadu nebo na bok. Když začnete kreslit tužkou, omezujete se na černobílou kresbu a obrázek nebude barevný.

Tomuto omezení žádný umělec neunikne, byť by byl sebevětší. Michelangelo věděl, že žádný optický klam nevytvoří na stropě Sixtinské kaple trojrozměrnou realitu, jíž dosahoval u svých soch. Svým rozhodnutím pro danou techniku, malbu na štuku, sám sebe omezil. Když tvořil Bůh, vymýšlel techniky za pochodu, povolával v bytí to, co předtím existovalo jen v jeho představách, a s každým jeho svobodným rozhodnutím přišlo určité omezení. Zvolil si časoprostorový svět, "techniku" se zvláštními omezeními: nejdřív se stane A, pak se stane B a pak C. Bůh, který vidí budoucnost, minulost i přítomnost najednou, si vybral po sobě jdoucí čas, jako si umělec vybírá plátno a paletu, a toto jeho rozhodnutí stanovilo meze, s nimiž od té doby žijeme. (…)

"I řekl Bůh: ,Hemžete se vody živočišnou havětí." Za touto větou se skrývá tisíc rozhodnutí: ryby s žábrami, a nikoli plícemi, šupinami, a nikoli srstí, ploutvemi místo nohou a s krví, nikoli mízou. Při každém kroku se Bůh rozhodoval a vylučoval alternativy.

Genesis vypráví o posledním souboru Božích rozhodnutí, na chvíli se zastavuje a poté se k němu vrací podrobněji. Šestého dne stvoření začali existovat muž a žena, dva tvorové jiní než všichni ostatní. Bůh je vytvořil podle svého vlastního obrazu, s touhou, aby na nich bylo vidět něco z něho samotného. Byli jako zrcadlo odrážející jeho vlastní podobu.

Adam a Eva se ale odlišovali i něčím dalším: jako jediní v celém Božím stvoření měli morální schopnost vzbouřit se proti svému tvůrci. Sochy mohly plivat na sochaře; postavy v divadelní hře mohly přepisovat scénář. Byli zkrátka svobodní.

"Člověk je Boží riziko," řekl jeden teolog. Jiný, Soren Kierkegaard, to vyjádřil takto: "Bůh se tak říkajíc stal vězněm svého rozhodnutí.

Zamyslete se nad smyšleným popisem stvoření od Williama Irwina Thompsona:

„Představte si Boha v nebesích …“Jestliže stvořím dokonalý svět, vím, jak to dopadne. Ve své absolutní dokonalosti se bude otáčet jako dokonalý stroj a nikdy se neodchýlí od mé absolutní vůle." Boží představivost je dokonalá, takže takový svět tvořit nepotřebuje: stačí mu představit si ho, aby ho uviděl se všemi podrobnostmi. Takový svět by pro člověka ani pro Boha nebyl moc zajímavý, a tak můžeme předpokládat, že Bůh pokračoval ve svých úvahách: "Ale co kdybych vytvořil svět, který bude svobodný, dokonce svobodnější než já? Co kdybych zahalil své božství, aby stvořené bytosti mohly svobodně žít, aniž by je přemáhala moje mocná přítomnost? Budou mě milovat? Mohou mě milovat bytosti které nenaprogramuji, aby mě navždy uctívaly? Může láska vzejít ze svobody? Moji andělé mě milují bez ustání, ale také mě neustále vidí. Co kdybych stvořil bytosti podle svého vlastního obrazu jako Stvořitele, bytosti, které budou svobodné? Když ale do tohoto světa uvedu svobodu, riskuji, že do něj uvedu také zlo, protože když ty bytosti budou svobodné, budou se moci uchýlit od mé vůle. Hmmm. Co kdybych ale na tento dynamický svět dál působil a co kdyby se stvořené bytosti společně staly tvůrci velké vesmírné hry? Co kdybych na každý projev zla reagoval nepředstavitelným dobrem, dobrem, které přemůže zlo tím, že vzejde ze samotných pokusů zla popřít dobro? Budou mě pak tyto nové bytosti milovat? Připojí se ke mně a budou spolu se mnou tvořit dobro ze zla, něco nového na základě svobody? Co kdybych se k nim přidal ve světě omezení a formy, ve světě utrpení a zla? … Odvážím se vůbec takhle riskovat pro lásku?“" (s. 42, 43)

Už od počátku Bůh člověku zdůraznil, že má svobodu se rozhodovat pro dobré a zlé, pro poslušnost nebo nezávislost. Bůh ale také člověku ukazuje, že nebyl stvořen k tomu, aby žil nezávisle na něm a že pokud se k takové nezávislosti rozhodne, povede to ke katastrofě. Tak, jako je člověk přirozeně omezen zákony přírodními, podléhá i zákonům morálním, které pocházejí od stejného autora. Bůh přemlouvá člověka: „zvol si život“.

Zejména první kniha Bible by se dala označit jako „historie lidského násilí“. Kvůli rozmachu zla seslal Bůh potopu. Noe po čtyřicet let varoval lidi, ale nakonec se zachránil jen on a jeho rodina. Ale i po potopě se šířilo modlářství a zlo, které zneuctívalo Boha a ponížilo lidstvo. Bůh se rozhodl oddělit jednu rodinu, aby v ní vypěstoval a uchoval čistou a neporušenou zbožnost: vyvolil si Abrama (Abrahama) z mezopotámského Uru. Z jeho linie má povstat národ Izrael, který má být vzorem a příkladem ostatním národům. (Pojem „vyvolený národ“ neznamená „protěžovaný národ“, ale spíše národ vychovávaný, který, až dospěje, se má stát vzorem ostatním.) Až do konce Bible můžeme sledovat „zápas“ Izraele a Boha, kdy se Bůh snaží svůj lid přesvědčit, že jeho vedení a výchova jsou pro něj dobré - a národ kolísavě upadává a povstává.

Druhá kniha Bible, Exodus, ukazuje, jak Bůh téměř denně zasahoval do dějin lidstva. Jednal naprosto spravedlivě a mluvil tak, aby to všichni slyšeli. Dokonce se učinil viditelným!

Rozhodl se jednat se svým lidem s přísnou, zákonem danou spravedlností. Doslova uzavřel s Izraelem smlouvu, ve které stanovil podmínky – za poslušnost požehnání, hojnost, prosperita, zdraví, za neposlušnost důsledky: chudoba, sucho, války, nemoci.

Izraeli bylo dáno jasné vedení – nikdo o Boží existenci a o jeho vedení nepochyboval. Byli přímými svědky zázraků. Měli jasná měřítka a zákony pro život a zaslíbení požehnání, když je budou dodržovat. Izrael ale tuto šanci nevyužil a místo požehnání sklidil kletby. Během padesáti let Izraelci upadli do stavu naprosté anarchie. Většina zbývajících částí Starého zákona pak popisuje naplnění bezútěšné historie předpověděných kleteb - nikoli požehnání. V tomto období jedná Bůh s Izraelem jako s dítětem. Národ ještě nebyl zralý jednat odpovědně. Nemusel se potýkat s dilematem protichůdných rozhodnutí, nemusel klást těžké otázky a uplatňovat víru. Vztah k Bohu byl tehdy založen na poslušnosti, ne na víře, protože lidé ještě nebyli schopni jednat na základě důvěry či víry.

Když se Izrael usídlil v nové zemi a vybudoval města, nastalo nové období, kdy Bůh omezil zázraky a nadpřirozená znamení. V tomto období se Boží lid učí víře, učí se spoléhat na Hospodina. Bůh skrze své proroky napomíná, usměrňuje, varuje, vybízí a přemlouvá a nakonec odměňuje a trestá. Jedná podle pravidla – „milosrdenství tam, kde je to možné, soud tam, kde je to nutné.“

To, že láska nefunguje podle pravidel moci, může přispět k vysvětlení, proč se Bůh někdy jakoby ostýchá použít svou moc. Stvořil nás, abychom ho milovali, ale ani jeho nejpůsobivější zázraky – takové, po nichž možná tajně toužíme – tuto lásku ničím neposílí. Jak to vyjádřil Douglas John Hall: „Božím problémem není, že by některé věci nedokázal udělat. Jeho problémem je to, že miluje. Láska Bohu komplikuje život stejně, jako ho komplikuje každému.“ (s. 51)

Po vzoru ostatních národů zatouží Izrael mít vlastního krále. Bůh je před tím varuje, ale nebrání jim. Velká část Starého zákona je realistickým záznamem dějin těchto králů, s jejich dobrými i špatnými vlastnostmi, záznamy plné krvavé krutovlády s ojedinělými obdobími míru a spravedlivé vlády.

Ezechielovi Bůh vysvětloval; že když vzpurnost Izraele přesáhla v určitý bod, prostě je "vydal" jejich hříchům. Stáhl se a nechal lidi, ať si sami vybírají, kudy půjdou, a nesou důsledky. Zacharjášovi řekl: „Kdykoli (jsem) volal, oni neslyšeli..Ať si volají, já je neslyším.

" To, že se zdráhám jednat, je výrazem milosrdenství, a nikoli slabosti."

Když Bůh rychle netrestal, Izraelci si mysleli, že ztratil svou moc: „On to neudělá, nepotká nás nic zlého, nepocítíme meč ani hlad." V tom se mýlili. Boží zdrženlivost předznamenávala mezihru milosrdenství, zkušební lhůtu, kterou uděloval Izraeli. K trestu se Bůh uchyloval zdráhavě, jako rodič, který již vyčerpal všechny možnosti.

Trestem pro Izrael byly vpády cizích vojsk. Proroci však také mluvili o "dni Hospodinové" na konci času. (…) Čím více studuji zprávy proroků o posledních dnech, tím víc mě uspokojuje Boží zdánlivá "plachost" ohledně zasahování do lidských záležitostí.

(…) Bůh svobodně připouští, že zadržuje svou moc, ale omezuje se v náš prospěch. Pro všechny posměvače, kteří volají po přímém zásahu z nebe, mají proroci zlověstnou radu: Jen počkejte.

Bůh prorokům odhalil své nejhlubší pocity. „Moje soudy sice vypadají přísně, a1e trpím spolu s vámi.“ Takto například prožíval zkázu Moábu, jednoho z nepřátel Izraele: „Kvílím nad Moábem, kvůli celému Moábu úpím…Proto mi bude kvůli Moábu hlučet srdce jako píšťaly.“

Pokud jde o jeho vyvolený izraelský národ, Bůh prožíval všechen stud ponížení, které zakoušeli oni. Izraelci s hrůzou sledovali, jak babylonští sekerníci rozsekávali cedrové trámy chrámu - nepřátelé vtrhli do Božího vlastního domu a on tento vpád cítil jako osobní znesvěcení. (…) Když byli Židé odváděni do zajetí, byl do zajetí odváděn i on. A když si dobyvatelé dělili kořist z Izraele, nedělali si legraci z Izraelců, nýbrž z jejich slabošského Boha. "Když přišli mezi pronárody, znesvěcovali mé svaté jméno, kamkoli přišli. Říkalo se o nich: ,Je to lid Hospodinův, ale z jeho země museli odejít"`

Jedna jediná výstižná věta z knihy proroka Izajáše shrnuje Boží hledisko: "Každým jejich soužením byl sužován." Bůh možná skrýval svou tvář, ale jeho tvář byla zalitá slzami.

Často se Bůh v proudu ostrých výčitek zastavil - doslova uprostřed věty a prosil Izraelce, aby činili pokání. Achab, nejbezbožnější král Izraele, dostal po událostech na hoře Karmel další šanci a pak další a ještě další: "Nechci, aby svévolník zemřel," vysvětloval Ezechielovi. "Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest! Proč byste měli zemřít, dome izraelský?" Jeremjášovi říkal, že kdyby se v Jeruzalémě našel byť jen jeden poctivý člověk, ušetřil by celé město. „Navzdory všemu jsem připraven kdykoli vám odpustit.“

Boží touhu odpouštět nic nevyjadřuje lépe než kniha proroka Jonáše. Obsahuje jen jeden řádek proroctví: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." K Jonášovu znechucení však prosté vyhlášení soudu vyvolalo v nenáviděném Ninive duchovní probuzení a změnilo Boží plány ohledně trestu. Jonáš trucoval pod seschlou révou a přiznával, že celou dobu Boha podezříval z přílišné soucitnosti. "Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem."(s. 64, 65).

Po mnoho staletí měl Boží lid k dispozici zákon, proroctví, a zaslíbení do budoucnosti. V době, kdy se odehrávají události zaznamenané v Novém zákoně nastává velká změna. Přichází ten, kdo byl proroky předpovězen, ten, v něhož po staletí upínali svou naději. Nepřináší však okamžité osvobození od útlaku Říma, pozemské království Izraele, které Židé očekávali, ale posouvá hranici vztahu Boha s člověkem a člověka s Bohem na vyšší úroveň.

Základem vztahu člověka s Bohem je usmíření veškerého zla (hříchu) v člověku, čehož je dosaženo tím, že Ježíš Kristus kvůli tomuto zlu dobrovolně umírá na kříži. Těm, kdo přijímají jeho oběť a následují jej ve víře, se otevírají dveře do „Božího království“. Na základě takové víry Bůh přijímá lidi všech národů a předchozích náboženských zkušeností. Není to již na základě poslušnosti zákona, ale na základě usmíření Kristem, který jediný dokázal zákon naplnit. Po člověku se žádá, aby uznal svou vinu, litoval a „obrátil se“ – rozhodl se následovat Ježíše Krista. Jde tedy o osobní vztah člověka a Boha, o osobní odpovědnost a dobrovolnou poslušnost. Dalo by se říci, že jde o ideální láskyplný vztah Otce a dospělého dítěte. Klíčovou roli hraje víra a důvěra, na nichž je vše postaveno. Tyto podmínky vztahu mezi Bohem a člověkem platí dodnes. Na tomto základě může jednat Bůh se svým dítětem jako s dospělým.

Vtělení Boha v člověka (Bůh se stává člověkem v osobě Ježíše Krista) představuje nejvyšší formu lásky, kterou Bůh projevil. V knize Ježíš, jak jsem ho neznal Phip Yancey píše: "V Ježíši se Bůh jakoby položil na pitevní stůl, rozpažený v pozici ukřižovaného, aby se dal k přezkoumání všem skeptikům, kteří kdy žili… Mám pocit, že všechny ty pokroucené teorie o Ježíši, které samovolně vznikaly už od chvíle, kdy zemřel, prostě jen potvrzují to nesmírné riziko, jaké Bůh podstoupil, když se položil na pitevní stůl." Kristus v lidském těle zažívá všechny možné pocity – úzkost, obrovskou tělesnou i psychickou bolest, zármutek, zklamání, opuštěnost blízkými přáteli a dokonce i samotným Otcem. To všechno proto, aby přivedl lidi do láskyplného vztahu s Bohem a aby dokázal svou lásku skutkem, pro který nebude mít nikdo výmluvu.

Zklamán Bohem
Philip Yancey
Vydavatel: Návrat domů

Autor se ve své práci zamýšlí nad třemi zásadními otázkami, které si ve svém životě alespoň jedenkrát položil snad každý člověk.
– Není Bůh nespravedlivý?
– Nemlčí Bůh?
– Neschovává se Bůh?

V první části knihy ilustruje své originální a odvážné myšlenky řadou příkladů lidí, kteří v životě prošli strádáním.
V druhé části se pak zaměřuje na biblickou knihu Jób, pomocí níž vykládá význam lidské bolesti a utrpení, zároveň nabízí odpovědi na ony tři klíčové otázky.
Tato kniha plná porozumění a naděje je vhodná pro každého, kdo prochází nelehkým obdobím svého života.
Knihu si můžete objednat zde.