Proměňuje víra lidskou povahu?

C. S. Lewis

(Úryvek z knihy K jádru křesťanství)

Proč, je-li křesťanství pravdivé, nejsou všichni křesťané o poznání lepší než všichni nekřesťané?

Nepřináší-li obrácení ke křesťanství navenek žádné zlepšení v lidském chování - je-li ten který člověk pořád tentýž snob, nevraživec, závistivec a ctižádostivec jako dřív - musí v nás myslím vzniknout podezření, že to bylo ,,obrácení" veskrze smyšlené; a kdykoli máme po našem původním obrácení pocit, že jsme udělali pokrok, je tohle dobrý způsob, jak si to vyzkoušet. Krásné pocity, chápání nových a nových věcí, zvýšený zájem o ,,náboženství" nic neznamenají, nenesou-li s sebou zlepšení v tom, jak se chováme; tak jako jste-li nemocní, nepomůže vám zvlášť, že se ,,cítíte lépe", pokud vám teploměr ukazuje, že horečka stoupá. V tom směru má vnější svět docela pravdu, posuzuje-li křesťanství podle jeho výsledků. Abychom ho podle nich soudili, nám radil i Kristus. Strom poznáš podle jeho ovoce. Chováme-li se my křesťané hanebně anebo nedaří-li se nám chovat se vzorně, křesťanství tím vnějšímu světu zpochybňujeme.
Za druhé světové války plakáty hlásaly, že,,lehkomyslné řeči nás mohou stát život". Právě tak je pravda, že,,lehkomyslný život nás může stát řeči". Náš lehkomyslný život přijde do řečí světa, kterému tak dáváme příležitost zpochybnit pravdu křesťanství samého.

V jiném smyslu však může být požadování výsledků od vnějšího světa velmi nelogické. Lidé totiž mohou požadovat nejen, aby se život každého člověka poté, co se stane křesťanem, zlepšil, ale také chtějí vidět svět úhledně rozdělený na dva tábory - křesťanský a nekřesťanský, přičemž by všichni lidé z prvního tábora byli v kterýkoli daný okamžik o poznání lepší než lidé z tábora druhého.
To je nerozumné z několika důvodů.

(1) Za prvé je situace dnešního světa mnohem složitější. Svět nesestává ze stoprocentních křesťanů a stoprocentních nekřesťanů.
Jsou lidé (a je jich hodně), kteří pozvolna přestávají být křesťany, ale kteří se za ně stále ještě slovně označují: patří k nim dokonce i duchovní. Naproti tomu jsou lidé, kteří se pomalu stávají křesťany, ačkoli se tak ještě nenazývají. Pak jsou také lidé, kteří křesťanské učení o Kristu plně nepřijímají, a přesto je Kristus tak přitahuje, že mu náležejí mnohem hlouběji, než sami chápou. Jsou vyznavači jiných náboženství, kteří jsou Božím tajným vlivem vedeni tak, že se ve svém náboženství soustředí na to, co je ve shodě s křesťanstvím, a kteří tak náleží Kristu nevědomky. Buddhista dobré vůle může být veden tak, že se soustředí čím dál víc na učení o milosti, které zatlačuje jiné části buddhistického učení do pozadí (třebaže jim nadále věří). V takovém postavení mohlo být mnoho pohanů před příchodem Kristovým. A vždycky je samozřejmě spousta lidí, kteří jsou prostě zmateni a nosí v hlavě změť nesourodých přesvědčení.
Pokoušet se hromadně rozlišovat mezi křesťany a nekřesťany proto nenese žádný zvláštní užitek. Užitečné může být obecné srovnávání psů a koček nebo mužů a žen, protože tam je alespoň zřejmé, kdo kam patří. Nadto se jedno zvíře (pomalu či znenadání) neproměňuje v jiné, ze psa v kočku. Když ale srovnáváme křesťany jako takové s nekřesťany jako takovými, nemluvíme obvykle o žádných konkrétních lidech, které známe, ale jen o dvou mlhavých představách, kterých jsme nabyli z novin a románů. Chcete-li srovnávat špatného křesťana s dobrým ateistou, musíte uvažovat o dvou skutečných příkladech, které jste poznali. Pokud nepůjdeme věci na kořen, budeme jen a jen mrhat časem.

(2) Předpokládejme, že jsme tedy na kořen šli a že nemluvíme o smyšleném křesťanu a smyšleném nekřesťanu, ale o dvou skutečných lidech ze svého okolí. I tehdy musíme být opatrní, abychom si položili správnou otázku. Pokud má křesťanství pravdu, plyne z toho a) že jakýkoli křesťan bude lepší, než by byl, kdyby křesťanem nebyl; b) že každý, kdo se křesťanem stane, bude lepší, než dokud jím nebyl. Zrovna tak jako pokud mají pravdu reklamy na zubní pastu Whitesmile, plyne z toho, a) že kdokoli tuto pastu užívá, bude mít lepší chrup, než kdyby ji neužíval; b) že se chrup zlepší každému, kdo ji užívat začne. Tuto reklamu nicméně nevyvrací fakt, že já, který zubní pastu Whitesmile (a který jsem po obou rodičích zdělil špatné zuby) užívám, nemám zdaleka tak dobrý chrup jako leckterý zdravý černoch, který si v životě zuby žádnou pastou nečistil. Slečna Bateesová, která je křesťanka, může mít mnohem nabroušenější jazyk než Dick Firkin, který je bezvěrec. To nám ale samo o sobě neříká nic o tom, zda křesťanství funguje, nebo ne.
Otázka zní, jak nabroušený by měla slečna Batesová jazyk, kdyby křesťankou nebyla, a jaký by byl Dick, kdyby se křesťanem stal.
Slečna Batesová a Dick mají z přirozených důvodů a díky vychování, jehož se jim v minulosti dostalo, každý svůj temperament: křesťanství prohlašuje, že dá oběma těm temperamentům nové vedení, pokud k tomu svolí. Máte právo tázat se, zda může takové vedení, je-li mu dovoleno převzít moc, něco spravit. Každý ví, že se v Dickově případě řízení podrobuje něco mnohem "lepšího", než v případě slečny Batesové. V tom to ale není. Abyste dokázali posoudit, jak je ta která továrna řízena, nesmíte posuzovat jen její produkci, ale i její stav. Zvážíme-li stav továrny A, může být s podivem, že vyprodukuje vůbec něco; uvážíme-li prvotřídní vybavení továrny B, zjistíme, že její tak již vysoká produkce by mohla být mnohem vyšší, než se od ní čeká. Dobrý vedoucí továrny A ji jistě vybaví novým zařízením, jakmile to jen bude možné, chce to ale svůj čas. Do té doby nízká výroba neznamená, že je neúspěšný.

(3) A nyní se podívejme trochu do hloubky. Vedoucí se chystá nainstalovat nové stroje: než bude Kristus se slečnou Batesovou hotov, bude z ní jistě velmi ,,dobrá" žena. Kdybychom však zůstali při tom, vypadalo by to, jako by měl Kristus za cíl jen vytáhnout ji na úroveň, na jaké byl Dick celou dobu. Mluvili jsme vlastně, jako by s Dickem bylo všechno v pořádku; jako by křesťanství potřebovali jen ohavové a dobří lidé se bez něj docela dobře mohli obejít; a jako by roztomilost byla vše, co po nás Bůh žádá. To by však byla osudová chyba. V Božích očích totiž Dick Frakin potřebuje spásu zrovna tak jako slečna Batesová. V jistém smyslu (který za okamžik vysvětlím) se roztomilost skoro nepočítá.

Nemůžete čekat, že se Bůh bude na Dickovu klidnou povahu a přátelské naladění dívat stejně jako my. Pramení z přirozených důvodů, které Bůh sám tvoří. Protože vyplývají jen a jen z temperamentu, zmizí, jestliže se Dickovi změní zažívání. Roztomilost je vlastně Boží dar Dickovi, nikoli Dickův dar Bohu. Stejně tak dovolil Bůh přirozeným důvodům, působícím ve světě pokaženém staletími
hříchu, aby vyústily v úzkoprsost a pocuchané nervy, kterým vděčí slečna Batesová za většinu svých jedovatostí. Tuhle část její bytosti zamýšlí dát do pořádku, až přijde čas. To však pro Boha neznamená klíčovou část jeho úlohy. Na tomhle není nic těžkého. Sleduje, očekává a usiluje o něco, co není snadné ani pro Boha, protože ze samé povahy věci s ním pouhou silou nic nesvede ani on. Sleduje a očekává to u obou, u slečny Batesové i Dicka Firkina. Mohou mu to svobodně odevzdat, nebo svobodně odepřít. Obrátí se k němu a naplní tak jediný cíl, s nímž byli stvořeni, nebo ne? Jejich svobodná vůle se v nich chvěje jako střelka kompasu. Tato střelka ale může rozhodnout. Může ukázat ke svému pravému severu; ale nemusí. Přehoupne se, usadí se a ukáže k Bohu?

Může jí k tomu napomoci. Ale nemůže ji nutit. Nemůže takříkajíc vysunout ruku a nastavit ji do správné polohy, protože pak už by to nebyla žádná svobodná vůle. Ukáže k severu? Na této otázce všechno záleží. Nabídnou Dick se slečnou Batesovou svou povahu Bohu?
Otázka, zda je povaha, kterou mu nabídnou pěkná nebo šeredná, je druhořadá. S něčím takovým už si Bůh poradí.

Nevykládejte si špatně, co říkám. Bůh samozřejmě považuje škaredou povahu za špatnou a politováníhodnou. A pěknou povahu naopak za dobrou - jako je dobrý chléb, sluneční svit či voda. Jsou to ale dobré věci, které on dává a které my dostáváme. To on stvořil Dickovy pevné nervy a dobré zažívání a spoustu dalších věcí, z nichž pěkná povaha pramení. Boha, pokud víme, tvořit pěkné věci nic nestojí; obrácení vzpumých vůlí ho stálo ukřižování. A protože jde o vůli - v případě lidí milých i protivných - mohou jeho žádost odmítnout. Protože je pak Dickova roztomilost jen součástí přírody, rozpadne se nakonec na kusy. Sama příroda pomine. Přirozené příčiny se v Dickovi spájejí tak, že vytvářejí lepší duševní uspořádání, jako se spájejí v západu slunce a vytvářejí příjemné uspořádání barev. Zanedlouho (poněvadž takový je běh přírody) se zase rozpadnou a uspořádání v obou případech zmizí. Dick měl příležitost proměnit (či spíše dovolit Bohu, aby proměnil) to okamžité uspořádání v krásu věčného ducha: a promarnil ji.

V tom je paradox. Dokud se Dick neobrátí k Bohu, bude svou roztomilost považovat za vlastní, a pokud si to bude myslet, jeho vlastní nebude. Teprve až si uvědomí, že mu jeho roztomilost nepatří, ale že je darem Božím, a teprve když ji Bohu zpět nabídne - teprve tehdy mu začne patřit. Protože teprve nyní začíná mít podíl na svém vlastním stvoření. Jediné věci, které si můžeme ponechat, jsou ty, které dáme svobodně Bohu. O to, co se snažíme si ponechat pro sebe, docela jistě přijdeme.

Nesmí nás proto překvapit, nalezneme-li mezi křesťany lidi, kteří jsou stále ještě nepříjemní. Když na to přijde, mají nepříjemní lidé dokonce důvod, pro který bychom mohli čekat, že se budou ke Kristu obracet ve větším počtu než lidé milí. To také lidé Kristu za jeho pozemského života vyčítali: že přitahuje "tak příšerné lidi". Namítají to ostatně dodnes, a budou to namítat vždycky. Že nevíte proč?
Kristus řekl ,,blahoslavení chudí"a ,,bohatý nesnadně vejde do království nebeského" a nade vší pochybnost tím v prvé řadě myslel lidi ekonomicky bohaté a ekonomicky chudé. Nevztahují se však jeho slova také na jiný druh bohatství a chudoby? Jedním z nebezpečí, které s sebou nese to, že máte spoustu peněz, je, že se docela spokojíte se štěstím, jaké vám mohou poskytnout, a že si tak neuvědomíte, že potřebujete Boha. Pokud se zdá, že lze všechno vyřešit pouhým podpisováním šeků, můžete zapomenout, že ustavičně závisíte na Bohu. A docela upřímně vám říkám, že přirozené dary s sebou nesou podobné nebezpečí. Máte-li pevné nervy a zdraví, dobrou hlavu, těšíte-li se velké oblibě a dostalo-li se vám dobrého vychování, budete pravděpodobně spokojeni se svou povahou tak, jak je. "Proč do toho tahat Boha?" zeptáte se snad. Určité úrovně slušného chování lze dosáhnout docela snadno. Nepatříte k těm zkaženým stvořením, která co chvíli propadnou sexu, flámování, nervozitě nebo popudlivosti. Každý o vás říká, co jste za prima člověka, a vy s tím (mezi námi) docela souhlasíte. Dost pravděpodobně budete věňt, že jste tak příjemní vlastním přičiněním; a docela snadno se vám stane, že nepocítíte touhu po jakékoli lepší dobrotě. Lidi, kteří mají všechny tyto přirozené druhy dobroty, často nelze přimět, aby si uvědomili, jak potřebují Krista, dokud je jednoho dne jejich dobrota nenechá na holičkách a jejich sebeuspokojení nedozná otřesu. Jinými slovy, i takto "bohatým" lidem je nesnadno vejít do království Božího.

Protivní lidé - ti malí, nízcí, plaší, nalomení, bezkrevní, osamělí nebo ti vášniví, smyslní a nevyrovnaní - jsou na tom docela jinak. Pokusí-li se být dobří, dvojnásob rychle shledají, že potřebují pomoc. Pro ně je to Kristus, nebo nic. Vzít na sebe svůj kříž a následovat ho - nebo zoufalství. To oni jsou ztracené ovce; přišel právě proto, aby je našel. Oni jsou (v jednom velmi skutečném a hrozném smyslu slova) "chudí": požehnal jim. To oni jsou tou "příšernou společností", která ho provází - a farizeové pochopitelně nadále říkají, co říkali od počátku: "kdyby na křesťanství bylo něco pravdy, nebyli by křesťany takovíhle lidé".

Pro každého z nás v tom lze najít varování, či posilu. Jste-li milý člověk - získávají-li se vám ctnosti lacino - dejte si dobrý pozor!
Od těch, kdo mnoho dostali, se mnoho očekává. Budete-li si plést, co jste prostřednictvím přírody dostali jako Boží dary, s vašimi vlastními zásluhami a spokojíte-li se s tím, že jste prostě milí lidé, budete navzdory tomu vzbouřenci: a pro všechny ty dary jen padnete hlouběji, vaše zkaženost bude složitější, váš špatný příklad katastrofálnější. Ďábel byl kdysi archandělem; jeho přirozené dary daleko převyšovaly ty vaše - stejným způsobem jako ty vaše převyšuj i dary, kterých se dostalo šimpanzovi.

Jste-li ale ubožák - otrávený špatnou výchovou v domě plném sprostého žárlení a nesmyslných hádek, kterého si bez jakéhokoli vlastního přičinění osedlala nějaká odporná pohlavní zvrácenost, v němž den za dnem hlodá komplex méněcennosti, díky němuž mnohdy vyjede i na své nejlepší přátele - nezoufejte si. Bůh o vás ví všechno. Ví, jak mizerný stroj se pokoušíte kočírovat. Vydržte.
Dělejte, co můžete. Jednoho dne (možná až v jiném světě, ale možná že mnohem dřív) ho vyhodí na smetiště a dá vám nový. A pak nás možná všechny překvapíte - včetně sebe sama: protože jste se naučili řídit v tvrdé škole. (Mezi posledními se najdou první a mezi prvními se najdou poslední.)

"Příjemnost" - celistvá, soudržná osobnost - je báječná věc. Musíme se všemi prostředky, které máme v moci, lékařskými, vzdělávacími, hospodářskými i politickými, snažit, abychom vybudovali svět, kde bude moci takových lidí vyrůst co nejvíc; stejně jako se musíme pokoušet vybudovat svět, kde budou mít všichni co jíst. Nesmíme ale předpokládat, že kdyby se svět skládal ze samých milých lidí, spasili bychom tím své duše. Svět milých lidí, kteří by se spokojili se svou vlastní příjemností, kteří by se nedívali dál, kteří by se odvrátili od Boha, by spásu potřeboval právě tak jako svět zbědovaný - a spasit by ho možná bylo ještě těžší.

Neboť pouhé zlepšení ještě něm vykoupení, ačkoli vykoupení vždy polepšuje lidi i teď a tady a nakonec je napraví měrou, jakou si ještě neumíme představit. Bůh se stal člověkem, aby proměnil tvory v syny: nikoli pouze proto, aby vytvořil lepší lidi starého typu, ale aby vytvořil nový typ lidí. Nikoli aby naučil koně lépe skákat, ale aby z nich učinil okřídlená stvoření. Jakmile má kůň samozřejmě jednou křídla, přenese se přes překážky, jaké nikdy nezdolal, a přirozeného koně tak porazí na jeho poli. Je ale možné, že také bude procházet obdobím, kdy mu křídla sotva začala růst a kdy to nedokáže: a v tomto stádiu mu dokonce hrby, které má na zádech - a z nichž by na pohled nikdo nehádal, že to budou křídla - mohou přidávat na podivném zevnějšku.

Možná, že už se ale tou otázkou zabýváme příliš dlouho. Chcete-li získat argument proti křesťanství (a vzpomínám si, jak horlivě jsem takové argumenty hledával, když jsem se začal obávat, že by mohlo být pravda), snadno si najdete nějakého hloupého a neuspokojivého křesťana a řeknete: "Tak tohle je ten váš slavný nový člověk. Tak to radši toho starého." Pokud ale někdy na druhé straně shledáte, že křesťanství je jinak pravděpodobné, budete v hloubi duše vědět, že tohle jsou pouhé vytáčky. Co kdy můžete poznat o duši druhého člověka - o jeho pokušeních, jeho možnostech, jeho bojích? V celém stvoření znáte jedinou duši - a je také jediná, jejíž osud vám byl vložen do rukou. Je-li Bůh, jste s ním svým způsobem sami.

Lewis, C. S.: K jádru křesťanství, s. 142–148, Návrat, Praha 1993

K jádru křesťanství
C. S. Lewis
Vydavatel: Návrat

V kontextu otázek dnešního člověka autor pomáhá nalézt odpověď na otázku: „Co je křesťanství?“ Vychází přitom z každodenních lidských zkušeností, jako je existence zla, mravního zákona a svobodné vůle, a pokračuje až k důvodům pro existenci Boží. Kniha se populární formou dotýká mnoha otázek společnosti a dnešního světa a bez snahy o zjednodušování nabízí hodnotné křesťanské pohledy.

Knihu je možné objednat zde.