Křesťanství a komunismus

Petr Vaďura

Je pravda, že komunismus je ve své původní podobě velmi blízký křesťanství?

Předně budeme muset definovat oba pojmy. Pojem "křesťanství" je trochu nešťastný. Je totiž utvořen od slova "křesťan", které nalézáme poprvé v biblické knize Skutků. Slovo křesťané je ale špatným překladem řeckého slova christianoi, které by bylo lépe přeložit slovem Kristovci. 11. kapitola Skutků líčí, jak horlivý Kristův učedník Barnabáš přiváděl ke Kristu mnoho lidí v Antiochii. Po nějaké době odešel do Tarsu, kde vyhledal Saula, kterého přivedl potom do Antiochie. Dále čteme: "Stalo se, že celý rok zde zůstali v společenství církve a vyučili značný zástup; a v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany." (Sk 11,26). A právě slůvko "křesťané" by bylo lépe přeložit "kristovci" podle původního řeckého významu. Místo křesťanství by tedy bylo lépe říkat "kristovectví".

Není to nějaká nauka, či dokonce ideologie. Podstatou křesťanství je vytvoření vztahu mezi člověkem a Kristem. Jedná se o úžasný vztah mezi Bohem a člověkem, vztah naprosto osobní a jedinečný. Proto Kristovci, tedy ti, kdo žijí s Kristem. Více Kristovců pohromadě tvoří církev, kterou Bible nazývá Kristovým tělem. V křesťanství je velmi důležité poznání o nedostatečnosti člověka. Bible učí a křesťané tomu věří, že lidé jsou zkažení, hříšní, neschopní sami žít kvalitní život, který by obstál před Božími měřítky. Křesťan si je vědom toho, že chce-li svůj život žít kvalitně a plně, potřebuje zásah zvenčí, potřebuje, aby jej Bůh naplnil a posiloval. Proto Bible učí, že s Kristem na kříži umírá náš starý člověk, abychom mohli žít nově. To neznamená ztrátu identity. Dále zůstáváme sami sebou se svými postoji, zvyky a individuálními zvláštnostmi. Znamená to ale východisko pro postupný růst kvality našeho života. Nemusím již dělat něco, co považuji za zlé, a dostávám dost sil ke konání toho, co dělat chci.

Podívejme se teď na komunismus. Bude to o něco těžší, protože je velmi obtížné definovat, co vlastně komunismus je. I křesťanství může být definováno mnoha způsoby, ale je zde jedna Bible, která mluví jasně. Komunisté nemají svou Bibli. Mají různé autority, které se od sebe dost liší. Máme tedy vyjít z Marxe, Lenina, Bakunina či postojů moderních levicových intelektuálů? Rozhodl jsem se o heslo z Ilustrovaného encyklopedického slovníku, který vyšel v Praze roku 1981, tedy v době tuhého komunistického zřízení. Podle slovníku je komunismus "společensko ekonomická formace zákonitě nastupující po kapitalismu a otevírající novou epochu vývoje lidstva, založenou na společném vlastnictví výrobních prostředků." Jak slovník popisuje představy o komunistické společnosti? "Na základě spojení vymožeností vědecko-technické revoluce s přednostmi socialistické soustavy hospodaření dochází k vytvoření nové kvality a k obrovskému růstu výrobních sil, vytváří se materiálně technická základna komunismu s vyšší úrovní kooperace práce, s vysokou kvalifikací pracovníků, s komplexní mechanizací a masovou automatizací výroby. Formy vlastnictví splývají v jediné komunistické vlastnictví. Společnost přechází k rozdělování podle potřeb - za předpokladu, že práce pro společnost se stala prvou životní potřebou. Duševní a fyzická práce se organicky spojují, práce se stává tvůrčí. Mizí třídní rozdělení společnosti, podstatné rozdíly mezi městem a venkovem. Rozvíjí se způsoby využívání volného času. Formuje se beztřídní komunistická společnost s úplnou sociální rovností. Všichni členové společnosti pracují podle svých schopností dobrovolně a bezplatně, účastní se řízení společnosti a provádějí kontrolu nad procesem práce, čerpají ze společného fondu vše, co je nutné k uspokojení životních potřeb a k všestrannému rozvoji. Přitom vynaložená práce není měřena v hodnotových formách nýbrž přímo." Tolik slovník a heslo "komunismus".

Už při letmém srovnání poznáváme jeden z hlavních rozdílů mezi komunismem a křesťanstvím: křesťanství se zabývá jednotlivcem, zatímco komunismus počítá s celou společností. Tento rozdíl s sebou nese důsledky. Přijetí Krista je něčím zcela individuálním a osobním, je to něco, do čeho nelze druhého dotlačit. Aby bylo mé křesťanství pravé a autentické, musí být svobodně zvolené a mnou osobně prožité. Já musím cítit hloubku svého hříchu, já musím toužit po spravedlnosti a čistotě, já musím prožít změnu svého smýšlení o sobě a o Bohu. Já se musím rozhodnout a já musím učinit vyznání. I křest je akt dobrovolný stejně jako členství v konkrétním křesťanstkém společenství. Kdykoli se v průběhu dějin cokoli z toho, co jsem uvedl, požadovalo na druhých pod hrozbou násilí či se dokonce násilně provádělo (vzpomeňme na christianizaci Pobaltských Slovanů či na Vladimirův křest poddaných), tehdy se jednalo o ideologii, o politiku, o mocenské zápasy, ale nikdy ne o křesťanství. Vztah lásky nelze vnutit a právě láska je to, co nám Bůh ve svém Synu nabízí. Komunistům nelze upřít také jistou dávku filantropie - teoreticky zde skutečně jde o blaho člověka. Ovšem protože je je toto blaho naplánováno pro všechny, aniž počítá s individuálními rozdíly, potřebami a požadavky, vede nutně k násilí. Násilí je proto součástí komunistického programu (vzpomeňme jen na pojem "diktatura proletariátu"), ale také realitou dějin. Všem těm, kteří s komunismem a jeho idejemi nesouhlasili, bylo třeba je vnutit nebo je jako překážku zlikvidovat. A tak už v samém zárodku komunismu je zakódován násilný charakter celého tohoto systému (zde je rozdíl od myšlenky socialismu, který respektuje svobodu člověka). Jak jsem již uvedl, křesťanství má ve svém zárodku myšlenku oběti za druhého jako akt lásky a respektování svrchované svobody individua. Hlavní rozdíl mezi komunismem a křesťanstvím tedy je: násilí a kolektivismus proti svobodě a individuálnosti.

Druhý rozdíl, jímž se liší komunismus od křesťanství, je v oblasti antropologické: komunismus počítá s tím, že stačí změnit ekonomické podmínky a společnost se zlepší. Jakoby tedy člověk sám byl ve své podstatě dobrý, ale špatné vnější prostředí, v němž žije, jej deformovalo. Stačí tedy změnit prostředí, ve kterém žije, a člověk bude šťastný. Křesťansví vychází z naprosto opačné premisy: člověk je ve své podstatě zlý, špatný a hříšný. Proto nestačí změnit vnější prostředí, je zapotřebí změnit něco v něm. A to může učinit jen Bůh. Dva tisíce let od Kristovy smrti a sedmdesát let komunismu dává za pravdu křesťanství.