Novoroční zamyšlení

Jan Hábl

Já bych to spíše nazval novoroční přemítání jednoho prostého člověka, který věří v Boha. Častokrát si takto přemýšlím. Proč se s vámi o kousek svých myšlenek nepodělit?

Pokusím se to povědět jak nejjednodušeji a nejlépe umím: nejde mi vlastně o nic jiného než o pokoj, radost, zdraví, …, jedním slovem: o blaženost. A usilovat o blaženost, to je, myslím, opravdový a dobrý cíl. Představ si to (říkávám sám sobě), den za dnem, hodinu za hodinou, vteřinu za vteřinou bez jediné vady, bez jediné bolesti, bez jediné starosti. Každý okamžik mého života by byl rozkoší a potěšením. A co víc, každý následující okamžik by neskonale převyšoval ve své kráse ten předchozí. Tomu říkám blaženost. O to mi jde.
Opravdu to vypadá, že tato touha po dokonalé radosti je vtisknuta hluboko do mé lidské duše. Když se to tak vezme, tak všechno, co dělám, dělám proto, abych se alespoň malinko přiblížil prožívání blaženosti. Všechny moje činnosti jsou vlastně neustálým odstraňováním nějakých překážek na cestě k tomuto jedinému cíli. Když jím a piji, odstraňuji nepříjemný pocit hladu a žízně. Když si vážu šálu kolem krku, toužím po teplu. Když mě bolí nohy, sednu si. Když se v modlitbě přimlouvám, většinou prosím Boha, aby vyřešil nějaký problém - buď můj nebo někoho jiného. Dokonce i když spím, je to proto, abych se ráno mohl probudit čerstvý a odpočatý, tedy svým způsobem blažený. Neumím si představit záměrnou svobodnou činnost, kterou bych dělal s vědomím, že se na jejím konci budu cítit hůře.

A to mě před časem přivedlo k ještě k úžasnějšímu zjištění (tedy úžasnějšímu pro mě). Veškerá potěšení, díky kterým můžu na chviličku okusit pocit štěstí, jsou jen zlomkem a předzvěstí radosti úplné, dokonalé a nekonečné. Ten cíl, ta dokonalá radost, potěšení, blaženost nebo ať se to nazve jak chce, musí existovat! Jinak by to celé nedávalo smysl. Jestliže se celý život snažím přiblížit k něčemu, pak to něco musí existovat. Každý okamžik radosti je jen koncem paprsku, který zahřívá a naznačuje, že je možné hledat a najít ohromný zdroj.
Od té doby všechny mé radosti nabraly nový rozměr. Každé potěšení mne přivádí ke zbožnému úžasu. Tím nemyslím, že za ně jen vzdávám dík, to je samozřejmé - jak bych mohl jako člověk prožívat radost a nebýt vděčný? Mám na mysli něco jiného. Jak to povědět?
Nemohu naslouchat zpěvu ptáka jen jako nějakému zvuku. Zpěv nevyhnutelně provází i jeho význam či poselství. Když se zakousnu do šťavnatého jablka, to ovoce přímo voní sadem, v němž vyrostlo. Když mě večer na zahradě ovane teplý letní vítr, šepot v listech stromů vypráví o zemi, z níž vane. Je to poselství. Vím, že se mě dotýká prst ruky, která je samotným zdrojem. Zakoušet toto maličké Boží zjevení, znamená zbožně žasnout. Pouhá (i když naprosto správná) vděčnost volá: "Jak je Bůh dobrý, že mi toto dopřává prožít." Zbožný úžas říká: "Jakou kvalitu musí mít to bytí, jehož vzdálený třpyt umí způsobit takové potěšení!" Je to pro lidskou mysl charakteristické - objeví-li sluneční paprsek, sleduje jej až ke slunci. A tam - když ho nalezne a zahlédne - tam zjišťuje, že vše, co doposud považoval za radost, byla jen matná předtucha skutečnosti.

Bože můj dobrý, ty vidíš to moje přemítání, ty také víš, jak v tomto smutném světě potřebuji já a my všichni lidé dotek tvého paprsku. Kéž bys nám dopřál tento rok alespoň malinko užasnout, a tak učinit krok blíže k dokonalé blaženosti, totiž k Tobě. Alespoň jeden jediný krok. Co když je toto poslední rok?

Přemítal Jan Hábl.
(Novoroční slovo pro Novoměstský zpravodaj 1. 1. 2002)