Zvířecí oběti: zbytečná krutost?

Daniel Agnew

Bůh ve Starém zákoně přikazuje Izraeli obětovat zvířata. Proč?

Rozdíly mezi rituálními oběťmi Izraele a jiných národů
Zvířecí oběti byly ve starověku zcela běžné a vyskytovaly se snad ve všech kulturách. Například Védy dochovaly způsoby rituálního obětování zvířat ve starověké Indii. Zde se zvířata při obětování škrtila. Naproti tomu obětní zvířata v Izraeli byla zabíjena tím nejméně bolestivým způsobem.
Na rozdíl od okolních náboženství měla oběť v židovském chrámu vyjadřovat lítost nad osobním hříchem nebo hříchem národa (3. Mojžíšova 6:1-7) a neměla za cíl manipulovat duchovními mocnostmi pro osobní prospěch. Oběti byly vykonávány za dne na veřejném prostranství, ne po setmění na tajném místě.

Maso z obětí se obvykle snědlo
Mnoho lidí se domnívá, že biblická oběť znamenala zbytečné zabíjení zvířat. Ve skutečnosti ale maso převážné většiny chrámových obětí skončila na talíři. Poté, co bylo obětované zvíře použito jako ilustrace duchovního principu, bylo upečeno a snězeno rodinou, která je přinesla do chrámu.
V této souvislosti se snadno zapomíná, že všichni, kdo jedí maso, se svým způsobem podílejí na zabíjení zvířat. Maso, které jíme, je obětováno tomu, kdo je konzumuje. Rozdíl je v tom, že zvíře, které nám poskytlo potravu, zemřelo mimo zraky veřejnosti a mimo nějakou obřadní souvislost v soukromí komerčních jatek.
V protikladu k tomu má smrt zvířecí oběti hluboký duchovní význam. Rituál můžeme ztěží nazvat zbytečným, a to i v materiálním smyslu. Ve většině případů byly spáleny jen tuk a vnitřní orgány. Dokonce i kůže obětí byly prodávány koželuhům k výrobě kožěného zboží.

Duchovní význam zvířecích obětí
Židovští věřící po tisíce let spatřovali ve svých obětech Boží lásku a zájem o člověka. Oběti byly způsobem, který jim měl připomínat, že i neúmyslné hříchy jsou zhoubné (3. Mojžíšova 4: 1-4). Přestože chápali, že zvíře umírá na jejich místě, nemohli chápat, co dnes můžeme pochopit my. Máme totiž tu výhodu, že můžeme zpětně vidět, že každá část oběti byla zamýšlena jako předobraz. Přestože si zvířata sama neuvědomovala svou roli, představovala obraz největšího vyjádření Boží lásky. Dlouhá historie zvířecích obětí umožnila proroku Janovi, aby ukázal na učitele z Nazareta a řekl davu: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa!" (Jan 1:29)
Když se díváme zpátky do historie, chápeme, co tím Jan Křtitel myslel. Ježíš svou smrtí vykonal to, co nemohlo vykonat žádné obětování zvířete. Zaplatil, jednou za všechny, výkupné za hřích, a umožnil záchranu všem, kdo v něj věří (Jan 3:16). Do té doby byla každá oběť svědomí zasahujícím obřadem, který předjímal Kristovu obětní smrt. Oběť Krista totiž neměla být příjemnou podívanou!

"Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom přijde soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají."
(Bible, Nový zákon, List Židům, 9:24-27)