O co v křesťanství jde?
David Novák
 Pablo Picasso: Avignonské slečny zvětšit obrázek |
Pokud by se vás někdo zeptal "jaký je tvůj smysl
života", pak by asi hodně záleželo na tom, kdo se ptá. Pokud by se
mě zeptal někdo, koho neznám, považoval bych jeho otázku za divnou. Chci
tím říci, že podobné otázky se nedávají "jen tak někomu", není
to jako když se ptáte, "kolik je hodin", jedná se o dost osobní
věc. Navíc není vždy jednoduché na zmiňovanou otázku jednoznačně odpovědět.
Pokud se člověk chce ve světě orientovat, musí mít dojem, že věci kolem
něj mají svůj smysl a význam, že existuje jakýsi řád, kterému alespoň
zčásti rozumí. Je poměrně jednoduché přijmout třeba nihilistickou filozofii,
popírající smysl a řád nejen světa ale i lidského života, horší ale je
ji skutečně do důsledků žít. V každém člověku existuje jakási touha po
smyslu a řádu.
Než se pokusím v několika slovech popsat, v čem spočívá smysl života křesťanů,
rád bych uvedl příklad ze života malíře Pablo Piccasa. Jedna z jeho nejslavnějších
kreseb se jmenuje "Avignonské slečny". Mnozí toto dílo považují
za jeden ze symbolů moderního umění a navíc za definici nové epochy, nového
světa. Toto je vyjádřeno především v pojetí zobrazených žen. Jedná se
o obrovské ženské akty, které jsou dokonale zbavené jakékoli lidskosti.
Kdosi řekl, že se nejedná ani o bohy ani o titány ani o hrdiny ani o symbolické
nebo alegorické postavy. Přesto že se jedná o akty, (což ale není zcela
jednoduché při prvním pozorování zjistit) obraz nemá nic společného s
morálkou. Člověk je na tomto vyobrazení pojímán pouze jako předmět, bez
jakýchkoli vnitřních pocitů. Obličeje žen spíše připomínají masky, čímž
ještě umocňují pocit odlidštění čišící z obrazu. David D. Ducan se ve
své knize Picasso's Picassos (1961) vyjádřil o některých Piccasových dílech
následujícím způsobem: "Pochopitelně žádný z jeho obrazů není skutečným
portrétem ale jeho proroctvím o zničeném světě." "Nesmírně zajímavý
je ale posun, který lze u Piccasa vidět, když se zamiloval do Olgy a později
Jacqueliny (žen, které se kterými se později postupně oženil), a když
je obě portrétoval. Najednou je nekreslí způsobem, jaký vidíme u Avignonských
slečen, ale v celé jejich lidskosti. D. Ducan toto komentuje následujícím
způsobem: "Na starém hřebu v domě v La Californii (místě kde žil
Piccaso a Jacqeuline) visí v druhém patře na stěně pokoje portrét Piccasovy
ženy Jacqueline, který zde kraluje. Nakreslený v oleji a uhlem se obraz
dostal na své místo krátce potom, co se s mistrem poznala. Miloval ji
a chtěl ji mít blízko..." Co tímto příkladem chtěl D. Ducan ukázat?
Když Piccaso miloval, najednou portréty těch, které miloval, měly nový
rozměr. Najednou v nich není zoufalství, maska, roztříštěnost, odlidštění.
V lásce má život najednou smysl. (Prosím, aby to co jsem nyní napsal nebylo
zobecňováno na moderní malířství nebo malířství vůbec a už vůbec ne na
závěr, že pouze takový obraz, který je kopií skutečnosti, je nejblíže
pravdě.)
Z předpokladu, že život má smysl, že není absurditou, bych se rád dostal
k tématu, jaký je smysl křesťanského života. Možná to bude docela blízce
navazovat na popisované obrazy. V podstatě by se celý smysl křesťanství
dal shrnout do jednoho jediného slova: MILUJ. Život má smysl pouze v kontextu
lásky. Možná, že potud by s námi Piccaso souhlasil - alespoň soudě dle
výkladu popisovaných obrazů. Určitě nám ale vyvstane na mysli další otázka
- miluj - ale koho? Jedná se o tři lásky - o lásku k sobě, druhým a k
Bohu. Vycházím z textu, který do jisté míry shrnuje celou Bibli a který
zní: Milovat budeš Pána Boha a svého bližního, jako sám sebe. Jedná
se tedy o jakýsi "trojúhelník lásky" nad jehož rohy bych se
rád zastavil.
Miluj sám sebe. Toto nás možná na křesťanství udiví - není křesťanství
pravým opakem? Nesnaží se spíš člověka kamsi zašlapat? Milovat sám sebe
znamená najít k sobě správný vztah. Nebo ještě jinak řečeno - přijmout
sám sebe. Přijmout svoje omezení a zrovna tak znát svoji výjimečnost.
A to ne způsobem "dívej se na svoji ruku a říkej, že je hezká",
ale tak, že si mohu stále znovu uvědomovat, že jsem jedinečným, neopakovatelným
a tím i nesmírně vzácným Božím originálem, i když třeba nespadám pod zorný
úhel požadovaného "sex-appealu". Jak známo, cenu má v první
řadě originál. K tomu nás vede Bůh. Ne být nepodařenou kopií jakési filmové
nebo jiné hvězdy ale Jeho originálem. Neznamená to odmítnout se učit,
odmítnout příklady. Zrovna tak jako neznamená, že když maluji originální
obraz, že nepoužiji již poznané techniky. Spíše naopak - mohu se poučit,
nebo lépe řečeno musím se poučit, a na druhou stranu zůstat tím, kým mne
vytvořil Bůh. Člověk, který nenajde vztah k sobě samému, ho nenajde ani
k druhým.
Miluj druhé. Pokud nenajdu vztah k sobě, pak se druzí stanou pouhým
nástrojem mého sebepotvrzení. Osobně tomuto fenoménu říkám "pijavičí
komlex". Pak tu druzí jsou od toho, aby mi dokázali to, co nejsem
a co bych být chtěl. Láska k druhým v kontextu toho, o čem hovoříme, se
týká "lásky s tečkou". Konkrétně to znamená, že miluji ne proto,
že od druhého mohu něco čekat, ale proto, že "ten druhý" má
svoji důstojnost, protože je, stejně jako já, jedinečným originálem a
Božím stvořením. Navíc jako křesťan této lásky mohu být schopen, protože
zdroj mého sebepotvrzení je v někom jiném než v mém bližním.
Miluj Boha. Ten "někdo jiný" je Bůh sestupující k lidstvu
v osobě Ježíše Krista a přebývající v člověku skrze Ducha svatého. O co
v křesťanství jde, je vztah s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem, který
se projevuje - jako každý dobrý vztah - láskou. Tím je mj. vyřčeno, že
v křesťanství záleží, v koho věřím. Asi by vašemu partnerovi nestačilo,
kdybyste mu sdělili, že nejvyšším principem je pro vás láska a že na tom,
koho milujete, již tolik nezáleží. Právě v lásce, více než v mnohých jiných
citech, je velmi důležité, nejen to, že miluji, ale i koho miluji. Vztah
s Kristem mi dává možnost nesobecky milovat jak druhé - protože tito se
nestávají zdrojem mého sebepotvrzení - tak sebe. Láskou potom nemyslím
platonický pocit, ale lásku projevující se skutkem, vztah ke svému Stvořiteli,
který mě měl a má tak rád, že za moje provinění obětoval svého syna, abych
žil v plnosti jak na tomto světě, tak na věky s ním. Abych Ho ale miloval,
musím Ho znát. K tomu abych Ho poznal, mi zde zanechal dostatek "stop",
nicméně i kdyby stopy byly sebehlubší a sebeprůkaznější, budu se muset
ve víře rozhodnout za Ním vykročit. Vykročení za Ježíšem Kristem přichází
skrze to, že odpovím na Jeho výzvu stát se Jeho učedníkem a v tomto rozhodnutí
setrvám celý svůj další život. Z vlastní zkušenosti mohu vyznat nejen
to, že život s Kristem funguje, ale že je dobrodružstvím, které stojí
za to.
  |
||
 |