Tři definice pluralismu

Pluralismus bývá nejčastěji chápán jako postoj k různým názorovým směrům, které vedle sebe existují v multikulturní společnosti. V naší kulturní oblasti bývá tento pojem vykládán různě. Pro tolerantní a smysluplný mezináboženský dialog a pro rozhovory o otázkách víry bude proto dobré se podívat na různé existující pohledy a vzájemně je srovnat. Následující studie je volným zkráceným překladem textu z knihy Johna G. Stackhouse Humble Apologetics.

Pluralismus jako pouhá pluralita

V tom nejzákladnějším smyslu pluralita znamená, že "existuje více než jedno." V supermarketu si můžeme vybrat z dvaceti druhů jogurtu. Typickým příkladem je také nabídka zboží a služeb ve Zlatých stránkách. Sociologové říkají, že takové rozšíření různých služeb, zboží a ideologií je charakteristické pro moderní společnost a tento proces nazývají pluralizací. V tomto smyslu je tedy pluralismus popisem stavu a nenese v sobě hodnotový soud.

Pluralismus jako preference

Tato druhá definice zachází nad pouhé konstatování, že "existuje více než jedno" a dodává, že "je dobře, že existuje více než jedno." Zde se pluralismus posouvá od sociologického popisu k ideologickému plánu, od "co je" k "co má být."
Tyto preference můžeme uplatňovat k celé řadě věcí. Někdy mám chuť na vanilkovou zmrzlinu, někdy na jahodovou. Jsem ale rád, že si mohu mezi nimi vybrat, a že mají na stánku se zmrzlinou výběr. Stejně jsem rád, že existuje ve městě několik pekáren, protože tato zdravá konkurence udržuje rozumné ceny. Ekonomický pluralismus preferuje konkurenci před monopolem.
Pluralismus lze uplatňovat i v těch nejdůležitějších věcech života a smrti. Člověk může vítat, že ve společnosti existuje více než jedna filozofie, více než jedna ideologie, více než jedno náboženství, protože přítomnost konkurenčních alternativ brání jednotlivci nebo skupině, aby si přivlastnila nezpochybnitelné nároky na pravdu, spravedlnost a moc. Toto chápání pluralismu může také vést ke vzájemnému a doplňujícímu poznání z různých zdrojů názorů.
Každý člověk je tak či onak "pluralistou." V některých případech však preferování plurality nezavazuje člověka k tomu, aby ji preferoval za všech okolností. Někdo může obhajovat pluralitu ve věcech, které jsme uvedli výše, ale v otázkách, jako je monogamie a polygamie, demokracie a anarchie pluralitu vůbec nepřipouští. Většina lidí je pluralistická jen v některých záležitostech a v některých naopak pluralitu zcela odmítá. Musíme proto odmítnout současnou auru "korektnosti", která dnes v některých kruzích obestírá pojem pluralismus, jako by bylo vždy dobré být pluralistou.
Výše zmíněná aura korektnosti se rozšiřuje na třetí definici.

Pluralismus jako relativismus

Když říkáme: "existuje více než jeden," rozpoznáváme situaci jako pluralitní. "Když říkáme: "je dobré, že existuje více než jeden," dáváme tím najevo, že dáváme přednost tomu, když je situace pluralitní." Třetí definice pluralismu jde ještě dále, a říká, že "všechno je rovnocenné." To v podstatě znamená, že žádná volba v mezi varietami v pluralistické situaci nemůže být posouzena jako nadřazená ostatním. U této definice existuje několik variant:

"Vše je dobré, každá volba je tedy dobrá." Vanilková zmrzlina je stejně dobrá jako čokoládová, a proto výběr je záležitostí subjektivních preferencí, nikoli objektivního soudu. To, co říkáme o chuti zmrzliny, platí také v ostatních oblastech. Vše má svůj význam a vše má být přijímáno.
Tento postoj bývá častý v posuzování náboženské rozmanitosti. Hinduismus, buddhismus, křesťanství, islám, šamanismus, wicca atd. - vše je dobré, jen se mezi sebou liší, přičemž žádné není lepší nebo horší než to druhé. Všechna se mají kladně přijímat jako hodnotné duchovní cesty.
V naší kultuře a společnosti se stále více a více zakořeňuje postoj, že opravdu vzdělaný, kultivovaný a moudrý člověk bude považovat všechna náboženství a světonázory za rovnocenně dobré. Je jasné, že takový postoj je komerčně výhodný: zdrž se hodnotových soudů a udržíš si více čtenářů, posluchačů nebo diváků. Tento postoj je také součástí ethosu současné novinařiny v pluralistické společnosti.
Před tím, než postoupíme k další formě pluralismu, zastavme se chvíli a uvažujme, jak může být takový relativismus absurdní, když jej vykreslíme v extrémní situaci. Je opravdu možné věřit, že nacismus je stejně dobrý jako judaismus? Opravdu nerozlišujete mezi rituály křtění novorozence a lidské oběti novorozence? Má poskytování sociální a ekonomické pomoci vdově stejný význam jako její upálení na hranici při pohřbu jejího manžela? Takový naivní relativismus stěží obstojí v takových otázkách.

"Všechny dobré volby jsou dobré - a my říkáme, které to jsou." Kultivovanější verze relativistického pluralismu říká, že všechny možnosti v určité oblasti jsou částečně dobré a částečně špatné. Všechny lze ocenit jako přibližné verze konečné reality. Nějaká elita ovšem může skrze tyto různé alternativy spatřovat pravdu, která je všechny přesahuje. Tato konečná realita je rozpoznatelná těm, kdo mají panoramatickou a kritickou schopnost ji vidět.
Takový pohled, ať již se uplatňuje v literární kritice, politice nebo religionistice, je vlastně pseudo-relativistický a nemá kořeny v pluralismu, protože tvrdí, že mezi dostupnými názory existuje jeden "nejlepší," který zastávají ti, kdo mají ten nejhlubší vhled.
Tento způsob myšlení je velmi častý v oblasti náboženství a spirituality. Ať již jde o celebritu z oblasti New Age, která žehná "všem náboženstvím," ale zároveň tvrdí, že klíčem k životu je její vlastní výklad duchovních věcí nebo některé pseudo-religionisty, kteří chápou jednotlivé věroučné systémy jako snahy dobrat se nejvyšších pravd, přičemž oni sami formulují, co je touto nejvyšší pravdou, do které mají zasvěcený vhled. Ve skutečnosti je tento přístup pouze předstíráním pluralismu.

Kultivovanější formy relativistického pluralismu tvrdí, že přes odpor k některým myšlenkám nebo činům "neexistuje žádné univerzální nebo objektivní měřítko pro hodnocení, co je dobré nebo špatné, pravdivé nebo nepravdivé, krásné nebo škaredé, co pomáhá nebo co ubližuje." Nemůžeme říci, jestli něco je dobré, protože nevíme, jestli měřítko pro dobro není samo o sobě produktem jiné volby.
Alan Bloom si v knize The Closing of the American Mind stěžuje, že většina studentů věří, že vše je relativní.
"Jednou věcí si může být profesor absolutně jistý. Téměř všichni studenti, kteří nastupují na univerzitu, vyznávají, že věří, že pravda je relativní. … Zázemí studentů je různé, tak jak je různá Amerika. Někteří jsou věřící, někteří ateisté, někteří smýšlejí levicově, někteří pravicově, někteří se chtějí stát vědci, jiní odborníci v humanitních směrech, jiní se chtějí věnovat ekonomice a obchodu. Někteří pocházejí z chudšího prostředí, jiní jsou bohatí. Spojuje je ale jejich relativismus a věrnost ideálu rovnosti …
Relativismus je důležitý pro otevřenost. Otevřenost je jedinou ctností, kterou po více než padesát let vštěpuje základní vzdělání (v Americe) žákům. Přesvědčený věřící představuje nebezpečí. Studium historie a kultury nás učí, že svět byl v minulosti šílený. Lidé si vždy mysleli, že mají pravdu a to vedlo k válkám, pronásledování, otroctví, xenofobii, rasismu a šovinismu. Cílem není napravovat chyby a mít pravdu. Spíše jde o to vůbec si nemyslet, že máte pravdu."
Pluralismus zde zachází daleko za pouhé uznání koexistence různých morálních standardů a dokonce i za preferenci koexistence různých etických měřítek. Zde se pluralismus stává radikálním: U konkurujících si systémů etiky prý nelze vynášet konečné soudy.
Moji studenti na univerzitě prokazují velkou rozkolísanost ohledně etiky, která je jiná než ta jejich. V úvodních hodinách religionistiky mnohdy vyjadřují názor, že to, jak to či ono náboženství zachází se ženami, je děsí. Ale už v dalším odstavci eseje se tito studenti často vracejí k tomu, co chtějí, aby bylo relativistickým hodnocením, totiž, že by asi souhlasili s takovým jednáním, kdyby v něm byli vychováni. Toto přiznání ukazuje, že odpor studentů k tomu, co odsuzují jako sexismus, je konstrukce a neodráží to žádný objektivní mravní řád, který by byl společný každému člověku nebo každé civilizaci. Tato redukce hodnot na pouhé historické shody okolností ("byl jsem vychován v Kanadě křesťany a ne v Iránu muslimy") v dnešní době převažuje v debatách o etice.
Uvědomme si však, že tyto závěry neodrážejí nic jiného než banální domněnku o tom, jak jsou formována naše etická přesvědčení. Samozřejmě, že svou etiku se učíme především od společnosti, ve které žijeme, stejně jako přejímáme celou kulturu! Ovšem chápat tuto skutečnost jakoby sdělovala něco důležitého o platnosti toho nebo jiného etického přesvědčení je zásadním omylem. Protože kultury generují alespoň některé názory, které nejsou univerzálně platné, nemůžeme prý přijímat žádné z jejich názorů jako univerzálně platné. Nebo se jedná o verzi dalšího, ale mylného názoru: Protože o dané věci zaujímají různí lidé různé názory, potom prý žádný z těchto názorů nemůže mít konečnou platnost - jakoby každý uplatňoval stejný nárok na autoritu ve sporu, a tudíž pouhá existence neshody znamenala, že nelze učinit žádný závěr. Jen to, že se studenti matematiky neshodnou na správném výsledku v určité úloze, neznamená, že jeden výsledek není ve skutečnosti správný a ostatní nesprávné. Jen proto, že se někteří lidé neshodují v tom, jak nejlépe konstruovat automobil, ještě neznamená, že některá auta prostě nejsou lepší než druhá.
Navzdory tomuto rozšířenému relativismu musíme ale poznamenat, že jen málo lidí v naší kultuře podporuje relativismus absolutní, zejména v etických otázkách. Když ponecháme stranou kolosální společenské a politické důsledky takové anarchie (s kterými se zjevně nepotýkají lidé, kteří snadno dávají průchod relativistickým sentimentům), mnozí naši sousedé kladou limity i v oblasti osobní morálky. Obvykle jsou tyto limity určovány sentimentálním altruismem ("XY je v pořádku, jen pokud se děje je s láskou") nebo primitivním liberalismem ("XY je v pořádku, pokud to nikomu neubližuje"). Takže navzdory tvrzení studentů, že jsou relativisty, musím říci, že jsem se setkal jen s velmi málo z nich, kteří by věřili v absolutní morální nebo ideologický relativismus.
Zůstávají zde však dvě verze relativistického pluralismu, které si zasluhují pozornost.

"Nedokážeme rozlišit dobro od zla". Tento názor bývá někdy označován jako skepse. Vyjadřuje, že bez ohledu na to, zda existuje objektivní, absolutní měřítko, kterým posuzujeme věci, my, lidé jej pravděpodobně nikdy nedokážeme dokonale poznat. Na absolutní pravdu můžeme tu a tam narážet. Možná, že tu a tam ji skutečně přijmeme. Ale stále ještě nemůžeme vědět s jistotou, jestli to, o čem si myslíme, že to je pravda, je pravdou ve skutečnosti. Nemůžeme se zbavit svých omezení, abychom dokázali vidět věci z univerzální perspektivy. Proto je mnohem přesnější a užitečnější popisovat naše soudy jako prozatímní. Měli bychom říkat, že A nebo B je naším přesvědčením, "pokud víme - a můžeme se velmi dobře mýlit." Nesmíme zacházet s našimi názory, jakoby byly určitě správné - a to ani s těmi nejdůležitějšími, včetně náboženských.
Asi překvapí mnohé čtenáře, že si myslím, že v mnohém souhlasím s takovou skepsí, a to i (ba zejména) z křesťanského hlediska.

"Neexistuje žádné "dobro" ani "zlo"". Nihilismus (od nihil, nic) říká, že prostě neexistuje žádné univerzální měřítko: není Bůh nebo bohové, žádná karma, tao, brahma nebo logos, žádný stvořitelský princip ve vesmíru ve vztahu dobro a zlo, lepší nebo horší. Samozřejmě můžeme vynášet soudy o tom, co je pravda nebo omyl: nihilismus samotný je pevným přesvědčením, že věci jsou takové jaké jsou: pouhými tvrzeními jednotlivců nebo skupin podle jejich preferencí - a obvykle, podle jejich skupinových zájmů. (Tato témata zpracovávali Marx, Freud, Nietzsche, Sartre a Foucault.) Vesmír postrádá taková měřítka, kromě těch, která si vytváříme sami (v naší touze manipulovat druhé).

Když to shrneme, termín pluralismus může znamenat celou řadu spojitostí, z nichž některé jsou záležitostí faktů, některé jsou slučitelné s křesťanskou vírou a některé neslučitelné. Při mezináboženském dialogu se zdá být nejlepší brát v úvahu především první význam pluralismu - jako plurality - to znamená jako nabídky vzájemně si konkurujících idejí.

Z knihy Johna G. Stackhouse: Humble Apologetics, (Oxford, 2002) vybral, zkrátil a přeložil D. A.

Viz též:
Pravda, pluralismus a tolerance
Tolerance a/nebo láska?
Vedou všechny cesty ke stejnému cíli?
Výlučnost?
Je všechno relativní?