Výlučnost?

David Novák

"Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."
Ježíš Kristus

Klasickou otázkou je, zda někdo, kdo v Krista nevěří, ale žije podle jeho přikázání, v podstatě není lepším křesťanem, než ten, kdo Krista vyznává, ale nežije podle toho. Rád bych se na tuto námitku podíval spolu se známým autorem S.C.Lewisem. Lewis poukazuje na slovo gentleman - slovo, které zdomácnělo i v našem slovníku. Původně toto slovo označovalo člověka, který měl erb a nemovitosti. Nejednalo se o nějakou morální kategorii, ale o vyjádření skutečnosti, něco jako kdybychom dnes řekli, že někdo je milionář. A zrovna tak opačně, pokud jste řekli, že někdo bez nemovitostí a erbu není gentleman, urazili jste ho stejně tak, jako když o mně řeknete, že nejsem milionář. Prostě jste jen konstatovali skutečnost, bez toho, abyste se dotkli jakékoli morální kategorie nebo jeho charakteru. Jenže časem se význam tohoto slova posunul do morálních kategorií. Tedy na gentlemanovi již není důležitý jeho erb a nemovitosti, ale to, jak se chová. V novém smyslu se toto slovo posunulo od objektivní informace, k chvále, k pozitivnímu vyjádření o tom, kdo ten či onen člověk je, nezávisle na jeho majetku. Již nám neříká nic o společenském postavení toho, ke komu se vztahuje. Pouze vyjadřuje, jaký mám k dotyčnému mluvčí vztah. Co je ale výsledkem – původní význam slova se ztratil. Stejná věc by se mohla stát se slovem křesťan. Velmi rychle by se z něho mohla stát jen morální kategorie vyjadřující - stejně jako u slova gentleman - ušlechtilé rysy určitého člověka. Aby se tak ale nestalo, musíme se držet původního významu tohoto slova. Poprvé byli slovem křesťané označeni ti, kteří přijímali učení apoštolů. Tedy ti, kdo přijímali učení o tom, že Kristus je jedinou cestou k Bohu. 1

Tvrdit, že Kristus je jedinou cestou k Bohu, znamená pouze držet stopu s původním významem slova křesťanství. Nejedná se na prvním místě o morální kategorii, jako spíše o kategorii teologickou, kdy morálka je výsledkem víry, osobního vztahu s Kristem a svým způsobem ukazuje, zda dotyčný skutečně věří, kdy to jak se chová - tedy ovoce - je doprovodným znakem. Posuzování kdo je křesťan podle určitých kritérií, které Bible předkládá, tedy není fanatismus, ale držení stopy s původním významem tohoto slova.
V současné době se stalo moderním slovo ”dialog”. Dialog znamená snahu o vzájemné naslouchání si. Pokud křesťané dialog odmítají, dělají chybu, protože je třeba si naslouchat. Na druhou stranu dialog neznamená bezbřehé přijímání čehokoli pod deštníkem jednoty všech náboženství. Žijeme ve světě, který rád a často skloňuje slovo relativismus. Velmi často se ale fráze “všechno je relativní” stává pouhou skrýší před tím, kdy si s něčím nevíme rady. Nicméně v relativistickém klimatu je pak skutečně velmi podezřelé, když někdo používá slova jako jediná cesta, jediná pravda atd. Nejdříve je třeba si definovat, co vlastně slovo relativní znamená. Doslova znamená ”k něčemu se vztahující”. Tedy pokud řeknu, že jsem vysoký, potom je tento výrok skutečně relativní. Možná jsem vysoký oproti mé ženě, která je o 20 cm menší. Nejsem ale vysoký v porovnání se svým švagrem, který je o 10 cm vyšší. Protože neexistuje jakási oficiální míra toho, co je a co není ”vysokost”, je relativní tvrdit, že jsem vysoký. Tedy pokud neexistuje jakási míra, zákon, základ atd., pak můžeme hovořit o relativním - ve smyslu k něčemu se vztahujícím. Křesťanství ale o míře, zákonu a základě v souvislosti s Kristem hovoří. Proto nelze hovořit v křesťanském pohledu o relativním. Hodnoty, jako pravdu, lež, lze v křesťanství totiž k někomu vztahovat. Již z tohoto pohledu vyplývá, že křesťanství by popíralo svojí samotnou podstatu, kdyby tvrdilo, že nezáleží, “čemu věřím, hlavně když něčemu věřím”. Jednalo by se totiž o již zmiňovanou ”víru ve víru”. Jenže pak by nastala situace, kdy vstupuji na zamrzlé jezero jen na základě své víry a ne na základě toho, zda mne led unese. Taková víra je ale k ničemu. Pokud křesťanství vztahuje své hodnoty a nauku ke Kristu, pak Jeho vůle pro člověka je zapsána v Bibli. Pokud něco vychází z jiného zdroje, nemohou křesťané tvrdit, že na tom vlastně nezáleží. Popírali by sebe sami. Jeden ze základních zákonů logiky je, že platí-li jedna pravda, neplatí jiná. Pokud půjdu se svojí ženou a někdo se zeptá, zda není v jiném stavu a ona odpoví ne, zatímco já ano, pak něco nehraje. Aristoteles toto vyjadřuje následujícími slovy: “Není možné, aby něčemu totéž v témže ohledu zároveň náleželo i nenáleželo. A. Trendellenburg k tomu dodává, že tato věta je “nejpevnějším principem logiky”. 2 To je skutečnost nejen v logice, ale i v křesťanství. Pokud Kristus tvrdí, že je jedinou cestou, pak toto tvrzení vylučuje, že k Bohu vedou všechny cesty. Tedy spíše než hovořit o netolerantnosti křesťanství, je lepší hovořit o jeho logičnosti.

1) S.C. Lewis, podle knihy K jádru křesťanství, Návrat, 1993
2) P. Kunzann, Burkard F-P., Wiedmann, F., Encyklopedický atlas filozofie, Lidové Noviny, Brno 2001, str. 47.

Viz také:

Pravda, pluralismus a tolerance
Tolerance nebo láska?
Je křesťanství netolerantní?
Vedou všechny cesty ke stejnému cíli?
Křesťanství a jiná náboženství