Stíhá Bůh vinu otců?

John Piper

Kritikové občas říkají, že rané oddíly Bible (Ex 20:5-6; 34:6-7; Nu 14:18) představují Boha jako toho, který stíhá „vinu otců na synech", zatímco pozdější části Písma (Jr 31:29; Ez 18:2; Jb 21:19; 2Pa 25:4) to odmítají, a namísto toho učí, že „synové nezemřou za otce". Ale tyto evoluční představy o vývoji biblického učení neodpovídají textu. Nesou v sobě trojí úskalí:

1. V některých knihách Bible najdeme oba úhly pohledu. Například Dt 5:9-10:
Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Ale ve verši 24:16 se píše:
Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.
Obě perspektivy jsou obsaženy v jedné knize.

2. Kromě toho najdeme oddíly, které Boží trest přičítají jak hříchům otců, tak hříchům dětí. Například ve verších Iz 65:6b-7 říká Bůh:
Do klína jim odplatím za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, …
(Srovnej Lv 26:39, Jr 16:10-12).

3. I v těch raných textech, kde je řeč o stíhání hříchů otců na synech, jsou tito synové popisováni jako ti, kdo se protiví Bohu, a trest si tedy zaslouží, zatímco ti, kdo nadále dědí požehnání, jsou popisováni jako ti, kdo smlouvy dodržují. Například Ex 20:5-6:
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
(Srovnej Dt 5:9-10; 7:9). Ž 103:17-18 říká:
Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.

Jaké závěry učiníme z těchto pozorování?

1. Stíhat viny otců na synech neznamená prostě trestat nevinné děti za to, co spáchali jejich otcové. Vždy je řeč o tom, že tyto děti jsou samy hříšné a vzpurné, vzhledem k tomu, že ve svých životech dovršují hříchy svých otců. Viz výše bod 3.

2. Hříchy otců ovlivňují životy jejich dětí dvěma způsoby: jedním je vzpoura proti Bohu, druhým pohromy, kterými Bůh děti trestá. O způsobu, kterým se tento sklon ke vzpouře předává nebo přenáší z otců na děti, nám není řečeno nic. Jak říká Jr 16:10-12, Bůh má právo trestat otce pohromami, které potkají jejich děti, ale je jeho rozhodnutím, aby tyto pohromy byly rovněž spravedlivým trestem za vlastní viny dětí:
Proč Hospodin promluvil proti nám všechno toto velké zlo? … V čem jsme hřešili …? … V tom, že mě vaši otcové opustili … Vy však jste činili horší věci než vaši otcové …
3. Nikdo by se kvůli tomu všemu neměl cítit, že je v pasti a že nemá naději, protože jeho rodiče zhřešili. Ez 33:14- 15 totiž praví:
Řeknu-li o svévolníkovi: „Zemřeš!", ale on se od svého hříchu odvrátí a bude jednat podle práva a spravedlnosti, … bude určitě žít a nezemře.

Ježíšova krev na těch, kdo věří, je mocnější než všechny hříchy i soudy.

4. A nikdo, kdo má dítě, které sejde s cesty spravedlnosti a vydá se cestou nepravosti, by neměl mít pocit, že je to jenom jeho vina. Ezechiel 18:20 totiž říká:
… otec nebude pykat za nepravost synovu …

5. To všechno by nás mělo vést k tomu, abychom se v církvi i v rodině vážně a intenzivně zabývali výchovou. V sázce je velké a dlouhodobé požehnání mnoha příštích generací nejen pro to, co učíme, ale také pro to, čím jsme.

John Piper