Tolerance a/nebo láska?

Daniel Agnew

Kam daleko může tolerance zajít? K čemu mohu být tolerantní a k čemu už ne? Jistě nelze tolerovat zlo, ubližování druhému, porušování společných zákonů, ale kde jsou hranice tolerance, kdy člověk zasahuje do svědomí druhého? A kdy se naopak tolerance stává lhostejností a ignorancí?

Definice:
tolerance 1. snášenlivost; respektování jiného přesvědčení, jiných názorů. Historicky vznikla zejm. v souvislosti s problémem náboženské snášenlivosti, v novověku interpretována zejm. jako ochota žít společně s menšinami jiné kultury, náboženství, jazyka ap. Současné problémy multikulturálních společností dokazují, že pro trvalé soužití pouhá snášenlivost nestačí: odlišných skupin je třeba se naučit vážit. Odpovídající míra tolerance je nutným předpokladem pro trvalost a pevnost mezilidských vztahů;
(Encyklopedie Diderot, zvýrazněno autorem)

tolerance
[Latina], snášenlivost k názorům a jednání druhých lidí, odlišným od názoru a jednání vlastních. V užším smyslu snášenlivost v oblasti víry a světového názoru, zejména snášenlivost náboženská. Náboženská tolerance se týká těch náboženství a vyznání, která se liší od vládnoucích v daném státě. Umožňuje veřícím přiznat se ke svému přesvědčení, vykonávat náboženské obřady a mít stejná práva a stejné povinnosti jako druzí občané. V novověku se stává požadavek náboženské a světonázorové tolerance jedním z požadavků všeobecně demokratického charakteru. Opakem tolerance je intolerance, jejímiž jevovými stránkami mohou být fanatismus, extrémní oddanost určité víře nebo názoru, spojená s nesnášenlivostí k druhým, jinak smýšlejícím lidem.
(Encyklopedie Co je co)

Téma tolerance je v dnešní době velmi časté a aktuální. V naší kultuře a v tomto století bychom předpokládali, že snášenlivost a respektování názorů, zásad a chování, které se liší od těch našich - i když s nimi nemusíme souhlasit nebo je schvalovat - bude samozřejmostí, a proto nás tak překvapují zprávy o rasové, národnostní a náboženské nesnášenlivosti kolem nás. Na druhé straně vidím naprosto benevolentní postoj ke zlu, jakési podivné "tlusté čáry za minulostí" a ignoranci. Toleranci nesmíme ztotožňovat s lhostejností a ignorancí.
Líbí se mi postoj T. G. Masaryka (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, str. 288): "Slušný, čestný člověk bude tolerantní - bude také kritický vůči sobě samému a svým názorům. ... Avšak tolerance není vlažná ani pohodlná, není kolísavá a neurčitá; i v toleranci musí být statečnost a důslednost. Tolerance není lhosteností, není mravním a náboženským kašičkováním a nedostatkem přesvědčení. ... Svoboda není prázdný rám, do kterého by si každý vložil, co chce; pravá svoboda dělá místo pro lepší poznání, lepší organizaci a rozumnější jednání."

V poslední době si spíše všímám, že mnozí lidé zaměňují toleranci za lhostejnost a ignoranci. Jak třeba můžeme "tolerovat" extrémistické skupiny a sekty, jejichž vůdci psychologickými metodami ubližují druhým. Jejich oběti mívají k dispozici jen polovinu informací. Tu druhou polovinu jim sekta zatajuje. Copak nemá člověk určitou mravní povinnost varovat, pokud tyto dostupné informace má? Je takové varování netolerantní? Je upozornění mého bližního na nebezpečí projevením netolerance? Je vyřčení názoru projevením netolerance? Neberu přece tomu druhému svobodu s mými informacemi naložit, jak sám uzná za vhodné. Tady by přece mlčení spíše znamenalo lhostejnost, ne? Je postoj "já mám svoje, ty máš svoje, tak si to necháme pro sebe" skutečným projevem, že si druhého člověka vážím? Není to spíše úmyslná nevědomost - ignorance? Není lepší dialog, vzájemné obohacení, kdy ale ve svobodě mohu projevit i svůj nesouhlas či nevoli?

Toužím po toleranci založené na vzájemné úctě: "mám jiný postoj, ale respektuji právo na ten tvůj", ne po pokryteckém přitakávání, při němž si "myslím svoje". Nedostatek informací, předsudek a zaujatost je totiž živnou půdou pro vzrůst netolerance.

Stejným způsobem se může vyvíjet i mezináboženský dialog. Tvrdit, že křesťané, muslimové, hinduisté, budhisté a zastánci paganismu mají "společný cíl" je značně zjednodušené. Je to totéž, jako tvrdit, že komunisté, socialisté, nacisté a křesťané mají "společný cíl": vždyť jim jde přece o spravedlivé uspořádání společnosti, o dobro a úctu člověka. Hned vidíme, že tady něco nehraje.

Mohu přistoupit k mezináboženskému dialogu, (přestože nebo právě proto) když si uvědomím, že výše jmenovaná náboženství se liší v principiálních věcech, které nelze jen tak shovívavě "sloučit". V některých tvrzeních (a to mnohdy zásadních - jako je otázka, co má člověk dělat, aby dosáhl spasení) se výše uvedené náboženské směry naprosto liší.
Pokud z toho vyjdu, mohu s partnerem v dialogu přinejmenším vytyčit hranice, abychom si navzájem neubližovali, tom lepším případě ukázat cesty k vzájemnému budování dobrých vzahů, založené na rovnosti a svobodě všech lidí bez rozdílu.

Teď jde o to definovat, co to je "netolerantní postoj" nebo "netolerantní chování". Nebudu se zabývat násilnými projevy nesnášenlivosti, příklady jsou až příliš zjevné. Netolerance se totiž často projevuje skrytě, v postojích a slovech lidí. Nemám rád zobeňování typu: "cikáni (židé, muslimové atd.) jsou takoví..."

Může existovat kritika konstruktivní, objektivní, faktická a slušná, která nepřipisuje druhému falešné motivy - a v takové kritice nemusí být nic netolerantního. Vedle ní však existuje kritika založená na nedostatečných informacích, dohadech, spekulacích nebo informacích z druhé ruky. Důležitý je postoj a úroveň toho, kdo kritizuje.

V dnešní době se tolerance považuje za jednu z největších ctností. Plně souhlasím, pokud si uvědomujeme, že existuje ctnost ještě vyšší a tou je láska. Ježíš neříká: "Toleruj svého bližního," ale "miluj". Ježíš tedy dává člověku náročnější přikázání než jen být tolerantní - milovat, a to i své nepřátele. Láska je mnohem víc a tolerance je jen jednou z jejích projevů.

Láska předpokládá zájem o druhého, touhu po jeho dobru, což zahrnuje i touhu po tom, aby ten druhý sám sobě a jiným neubližoval. Z tohoto zájmu vyplývá i to, že nejsme tolerantní ke zlu. Mohu milovat člověka, který je schopen činit zlo, ale netoleruji jeho zlo. Pán Ježíš tyto věci jasně odděluje, proto může sedět u jednoho stolu s celníky a nevěstkami.

Kdo mlčí ke zlu, má na něm spoluúčast, ale pojmenováním a veřejným označením zla můžeme zasáhnout do "práv" druhého člověka. Také způsob, jak označujeme zlo a vystavujeme je světlu, často může znamenat, že budeme označeni jako netolerantní lidé. Možná proto, že naše měřítka pro dobro a zlo (byť jsme jakkoli přesvědčeni, že jsou absolutní), druzí lidé vůbec nemusí považovat za závazná. Na druhé straně je pravda, že křesťané nejsou povoláni k tomu, aby v tomto věku soudili svět. Jejich hlavním posláním má být svým životem - skutky i slovy naplňovat evangelium a ukazovat lidem Boží lásku. Křesťanům neprospěje z kazatelen hřímat, jak je svět zkažený (a jak "my" jsme ti dobří). Mají být svělem světu, pozitivním příkladem, ne mrzutými morousy, kteří stále jen nadávají na stav světa.

Ze zla se vinívají ideologie a náboženství, ale jsou to nakonec jednotliví lidé, kteří s těmito ideologiemi a náboženstvími zacházejí. Každé klamné tvrzení, podvod a předsudek zakoření jen v nitru člověka, který je na takovou strunu naladěn, a proto danou ideologii přijímá za svou. Chybí nám vcítění, pochopení, uznání vlastní nedokonalosti, ale často také vědomí odpovědnosti za tento svět a vztahy. Snažme se tyto vlastnosti v sobě pěstovat a potom na jejich základě vynášet soud o tom, co považujeme za zlé. Je to náročné a přiznám se, že i já v tom mám nedostatky.

Viz též:

Pravda, pluralismus a tolerance
Je křesťanství netolerantní?
Vedou všechny cesty ke stejnému cíli?
Křesťanství a jiná náboženství
Je všechno opravdu relativní?
Realita je objektivní
Tři definice pluralismu