Jak je na tom tvá duše?

Richard Wurmbrand

"Uslysíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte své srdce."
(Židům 4,7)

Evangelia nám vyprávějí o třech vzkříšeních, která vykonal Pán Ježíš: vzkříšení syna vdovy z Naim; vzkříšení dcery Jairovy; a vzkříšení Lazara.
Tři lidé byli přivedeni ze smrti opět k životu, zatímco tisíce a desetitisíce lidí zůstalo ve svých hrobech. Vdovy a matky musely pohřbívat své milované, jednoho za druhým, aniž by byli vzkříšeni.
Pán Ježíš však vzkřísil tyto tři, aby zjevil, že on má moc nad životem a smrtí. Tím podal židovskému lidu i celému světu důkaz, že je pravý Spasitel a Vítěz nad smrtí.
Je to nakonec stále on, kdo prohlašuje, že každému člověku je uloženo zemřít. Je pro člověka dobrou věcí zemřít, stejně jako je dobré pro malé kuřátko, když se vyklube z vajíčka. Stejně jako by pro takové kuře nebylo nijak radostné, kdyby se muselo vrátit nazpět do vejce, tak jsem si jist, že Lazar, dcera Jairova, ani mladík z Naim příliš nejásali, když museli odejít z ráje, kde jim bylo jistě mnohem lépe. Museli ale pochopit, že je nezbytné jít nazpět, a to na důkaz Božího zásahu a zjevení moci Spasitele.
Je správnou věcí, že člověk, který se připravuje zde na zemi, odejde odtud na věčnost, neboť život v tomto těle není pravým životem.
Jsou dva národy, které přinesly zvláštní příspěvek náboženskému myšlení. Prvním z nich je národ židovský, od kterého máme Boží slovo a ze kterého vyšel Spasitel.
Druhým národem jsou Indové. Ind neříká "jím" ale "dávám potravu svému tělu". Rovněž neříká "jdu se projít", ale "beru své tělo na procházku". Ind neříká, že někdo zemřel, ale že "tělo člověka zemřelo".
Má duše nejde spát, ale pouze mé tělo spí, zatímco duše se vznáší daleko odsud.
My však tento způsob řeči nepoužíváme a přesto uvažujeme podobně. Rozlišujeme mezi duší a tělem. Pouze tělo umírá. Je to jako když kuře opouští své vejce; aby mohlo začít nový život, musí se nejprve zbavit vnější skořápky.
My, kteří následujeme Ježíše, víme, že existuje život po smrti a ten také hledáme.
Když čtete tato slova, jste připraveni pro život po smrti, jste připraveni na setkání s naším Pánem a Bohem? Všechno bude záviset na tom, v jakém stavu je vaše duše, protože tělo je ze země a do ní se opět navrátí. Vaše duše pak stane nahá a chvějící se před Božím trůnem, kde každý z nás vydá počet ze svého života.
A tak před každým z nás stojí otázka, kterou musíme zodpovědět již nyní, abychom nebyli na věčnosti ztraceni. Ta otázka zní: Jak se má tvá duše, v jakém je stavu? Je to duše živá a zdravá? Je plná lásky a pravdy? Může stanout před Nebeským Otcem? Anebo je to duše nemocná, obtížená všemi možnými hříchy?
Myslete na svou duši! Všichni tak úzkostlivě pečujeme o tělo - myjeme ho a sytíme. Ale máme i duši, která si rovněž žádá naši péči. Jako zoufalá matka, vdova z města Naim, plakala nad svým synem, možná že i nad vámi pláče vaše matka, když vidí, že nejdete životem tak, jak byste měli.
Možná se nyní ptáte: "Je však možné, abych i já směl činit pokání?"
V jedné vesnici v Rumunsku žila velmi chudá žena, která měla jedinou dceru. Matka obmýšlela poslat dceru do velkého města, aby si tam našla nějakou práci a mohla tak nakonec pomoci i své matce.
Jednoho dne se vydaly do města a matka tam dceři našla zaměstnání. Krásná mladá dívka však brzy pochopila, jak se dá ve velkém městě přijít k větším penězům jinou cestou než obyčejnou prací. Dívka po čase dosáhla života ve velkém přepychu a měla, na co si vzpomněla, ale ... ztratila svou duši. A na svou chudou matku si dokonce ani nevzpomněla.
Uplynulo deset let. Jednou v noci se dívka probudila a byla zaplavena strašlivými výčitkami. Nakonec vykřikla: "Ach jak jsem jenom mohla po všechna ta léta zapomenout na svou ubohou matku?"
Nasedla na nejbližší vlak a jela k matce. Do vzdálené rodné vesnice dorazila pozdě v noci. Když se již blížila ke dveřím domu své matky, uviděla, že jsou dveře dokořán otevřené. Dívka si ale pamatovala, že matka dveře na noc vždy úzkostlivě zavírala.
Dcera si pomyslela: "U mé matky musí být lékař nebo dokonce kněz!" Když přišla ještě blíž, uviděla, že je uvnitř stále ještě světlo. Ještě více zneklidnila a plná výčitek si pomyslela: "Matka je určitě velmi vážně nemocná, nebo už dokonce umírá. Vždyť si dobře pamatuji, že pravidelně hned po setmění, světlo zhasínala a šla spát."
A tak plná obav vešla do domu. Ale sotva udělal pár kroků, uslyšela velmi známý hlas hlas své matky: "Marie, dcero, jsi to ty?"
"Ano, matko, jsem to já. Proč jsou tak pozdě v noci domovní dveře ještě dokořán otevřené? A proč ještě nespíš a máš rozsvíceno?"
"Ach, mé dítě, po všechna ta léta, co jsi byla pryč, jsem nechávala dveře otevřené a v noci jsem nikdy nezhasínala. Tvá milující matka nepřetržitě čekala, až se vrátíš."
A podobně je tomu, milovaná duše, i s tebou. Ačkoli jsi Boha mnohokráte urazila svým hříchem a neposlušností, zvěstuji ti dnes ve jménu Ježíše Krista evangelium pokoje. Přináším ti poselství, že je pro tebe brána stále otevřena a světlo rozsvíceno. Navrať se nyní i ty k Nebeskému Otci, který na tebe toužebně čeká!
I dnes je každému nabízena nová příležitost, všem jejichž srdce zaslechne Boží hlas. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce! Čiňte pokání! A tak se stanete Božími dětmi a dědici věčného života.

[Richard Wurmbrand (1909-2001) - rumunsky lutersky farář, který byl pro svou víru vězněn 14 let v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil se svou manželkou Sabinou v roce 1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento článek pochází z dřívějšího anglického zpravodaje Hlasu mučedníků.]

Hlas mučedníků 3/2005, str. 1-4