Do kostela alespoň na Vánoce

Je pravda, že by člověk měl alespoň jednou v roce, např. na Vánoce, zajít do kostela?

Petr Vaďura

Myslím, že tato otázka není nějak vykonstruovaná, neboť řada lidí si skutečně myslí, že aspoň na ty Vánoce by do kostela zajít měli. A tak většina návštěvníků tzv. "Půlnočních mší" nejde vlastně do kostela kvůli Bohu, ale protože se jedná o jakousi tradici či zvyk. Mnozí z nich to vůbec nepopírají. Otevřeně tvrdí, že v Boha nevěří, ale jít na "půlnoční" je přece tradice!
Vzpomínám si na Vánoce roku 1998. Katolický kněz a můj přítel a bratr v Kristu mě a několik dalších věřících přátel pozval, abychom se v průběhu celé půlnoční mše za něj modlili. Vždyť v předchozím roce způsobili opilí mladíci v kostele výtržnost a knězova slova nebylo takřka slyšet. Vzpomínám si, za co jsme se nejvíce modlili: vedle proseb za kněze, aby byl veden Duchem svatým, jsme nejvíce prosili za to, aby se Bůh dotknul právě oněch návštěvníků, kteří do kostela nepřišli kvůli Bohu či kvůli svému vztahu k němu, ale kvůli tomu, že "půlnoční" je tradice.
Domnívám se však, že na půlnoční mši přicházejí i lidé, kteří v Boha věří, ale nemají s ním vytvořený vztah. Neobrátili se, nepatří do žádného křesťanského sboru či farnosti, ale Boha uznávají a alespoň jednou za rok jdou tedy na mši svatou. A právě o takových návštěvnících půlnočních mší dnes chci mluvit. O těch, kteří tvrdí, že alespoň jednou za rok je dobré jít do kostela.
Přemýšlím nad tím, proč do kostela vlastně jdou? Snad cítí svůj dluh k Bohu, kterého celý rok ignorovali. A tak alespoň o svátcích chtějí udělat něco pro své spasení. A právě v tomto názoru se skrývá jeden veliký, ale velmi rozšířený omyl. Taková návštěva totiž na spasení nemá vůbec žádný vliv. Jediné její plus je v tom, že zde mohu, pokud zde je dobrý a skutečně Bohu oddaný kněz, slyšet Boží slovo. Zda se tak ale děje v kostele, nebo kdekoli jinde, je úplně jedno. Mnozí lidé totiž vnímají zvláště o Vánocích krásnou a velebnou atmosféru katolického kostela a mají pocit, že jsou zde blíž Bohu. Je to však skutečně pouhý pocit. Dokládá to nakonec i Bible, v níž v Janově evangeliu čteme o setkání Krista se ženou Samařankou.
Samaritáni také žili s pocitem, že Bůh je přítomen na určitém místě a lze jej tedy pouze zde uctívat. Žena to vyjadřuje jasně: "Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde je třeba se klanět, je v Jeruzalémě." Ježíš však odpovídá: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě. /.../ Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v Duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě." (J 4, 20-24).
Ježíšova slova jsou aktuální i dnes: není to nějaké místo, kde je Bůh přítomen a já jej zde tedy mohu uctívat, ať je tím místem příroda, chrám v Jeruzalémě, nebo kostel v našem městě. S Bohem se mohu setkat kdykoli a kdekoli. Důležité ale je to, co o uctívání Boha říká Ježíš, totiž že je třeba jej uctívat v duchu a pravdě. Co to znamená? On sám na to dává odpověď v rozhovoru s Nikodémem, když říká: "Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu." (J 3,6-7).
Žádná návštěva bohoslužeb, žádné vnější uctívání, nic takového nemůže vytvořit vztah s Bohem. Ten vzniká novým narozením na základě víry v oběť Ježíše Krista. Bůh vidí do lidského srdce. Zná naši lstivost, s níž se snažíme si to jaksi pojistit pro případ, že by jednou přeci jen došlo na lámání chleba a my se ocitli na Božím soudě, aby nám zde pak nikdo nemohl vytknout, že jsme "to náboženství" úplně zanedbávali. Tak alespoň na tu půlnoční jdeme, dítě si necháme pokřtít a svatbu a pohřeb realizujeme přes kněze. Bůh je ale pravdivý, na něj neplatí nějaké úplatky v podobě sem tam nějakého zbožného úkonu. Jestliže nás od něj dělí naše osobní hříšnost, je zapotřebí, abychom od ní byli očištěni. A to může učinit pouze Ježíš Kristus, jestliže ho o to požádáme, tedy jestliže o to vůbec stojíme. Vždyť on právě proto zemřel, aby nás mohl od naší hříšnosti i od konkrétních hříchů očistit. Neučiní tak ovšem bez naší účasti, bez toho, abychom o to vůbec stáli.
Někdy zaměňujeme pojmy: místo vztahu s Bohem zavádíme pouze jakési náboženství. V náboženství se lidé Bohem zabývají, ale pouze v té míře, jak to oni sami považují za dobré. Křtí se, chodí do kostela, zajišťují si odpustky, platí velké sumy na charitativní účely, chtějí být pohřbeni knězem. Mnohdy je to stojí velké oběti, finanční ztráty, obrovské úsilí. Ta činnost sama o sobě nemusí být špatná, ale jí se vztah s Bohem vytvořit nedá. Je skutečně pouhým vnějším náboženstvím, náhražkou něčeho živého a opravdového. Bůh však nechce náboženství. Chce s člověkem vytvořit vztah. Ježíšova oběť má právě tento vztah umožnit. Je nabídkou Boží lásky pro každého - i toho nenáboženského - člověka. K vytvoření vztahu není tedy zapotřebí ani křest, ani církev, ani kostel či modlitebna. Je zapotřebí důvěry a upřímnosti. V té se člověk může na Krista obrátit a promluvit k němu vlastními slovy. Může to být v kostele, ale také třeba doma v ložnici. Kristu může člověk vypovědět, co poznal o svém životě a o své neschopnosti před Bohem obstát. Kristu může ale také poděkovat za jeho smrt za hříchy. Jeho může také chválit za slavné zmrtvýchvstání. A jemu také může odevzdat život, poprosit jej, aby ho vedl a vládl v něm jako Pán. Při tom všem je však nezbytné být pravdivý. Ježíš nikoho, kdo k němu takto v důvěrném rozhovoru přijde, neodmítne. Dá mu sebe sama, dá mu svého Ducha, dá mu svůj život, který nepomine ani fyzickým úmrtím.
Návštěva kostela o Vánocích může být tedy inspirací, jí může cesta ke Kristu začít. Jakmile však zůstane jen u této návštěvy, neproběhlo vlastně nic. Náboženské vzrušení, pocit Boží blízkosti, vědomí pokory a milosti před Bohem, dojetí z krásy Boží lásky zjevené v narozeném Jezulátku, to vše jsou skutečně pouhé emoce, jimiž svůj vztah s Bohem nevybudujeme, nenaváže-li na ně poctivé hledání, zkoumání Božího slova a modlitba jako projev naší důvěry.