Zákony přírody

C. S. Lewis

Ukázka z knihy

"Ubohá žena," řekl můj přítel. "Člověk neví, co odpovědět, když někdo takhle mluví. Ona si myslí, že její syn přežil Arnhem, protože se za něj modlila. Bylo by bezohledné jí vysvětlovat, že ve skutečnosti přežil proto, že stál kousek nalevo nebo kousek napravo od nějaké střely. Ta střela sledovala dráhu danou zákony přírody. Nemohla jej zasáhnout. Náhodou prostě stál mimo její dráhu ... a tak celý den, mimo dráhu všech střel a střepin z granátů. Za své přežití vděčí prostě zákonům přírody."

V tu chvíli vešel jeden z mých žáků a konverzace tím byla přerušena, ale později během dne jsem musel jít přes park na schůzku výboru a tím jsem získal čas, abych o celé věci přemýšlel. Je zcela jasné, že jakmile byla střela vypálena z bodu A ve směru B, přičemž víte je C, a tak dále, sledoval určitou dráhu. Ale nemohl náš mladý přítel stát někde jinde? A mohl Němec vystřelit v jinou chvíli nebo jiným směrem: Mají-li lidé svobodnou vůli, je jasné, že taková možnost zde byla. Z tohoto hlediska dostáváme poněkud složitěší obraz bitvy u Arnhemu. Celkový průběh událostí by byl jakousi směsí vzniklou ze dvou zdrojů - na jedné straně ze svobodných činů lidské vůle (která pravděpodobně mohla být jiná), na druhé straně z fyzikálních zákonů přírody. Zdá se, že tím je dáno všechno nezbytné pro matčinu víru, že její modlitby měly své místo mezi příčinami přežití jejího syna. Bůh může ustavičně ovlivňovat vůli bojovníků, aby rozděloval smrt, zranění nebo přežití způsobem, který sám uzná za nejlepší, zatímco nechává střelu sledovat její normální dráhu.

Ale pořád jsem ještě neměl docela jasno, pokud jde o fyzikální stránku tohoto obrazu. Myslel jsem si (dost neurčitě), že let střely byl způsoben zákony přírody. Ale je tomu opravdu tak? Je-li střela uvedena do pohybu, a vezmeme-li v úvahu vítr, zemskou gravitaci a všechny ostatní příslušné faktory, pak je to zákon přírody, že střela musí letět předem určenou dráhou. Avšak stisknutí spouště, boční vítr, a dokonce ani Země nejsou přesně vzato zákony. Jsou to skutečnosti nebo události. Nejsou to zákony, ale věci, které se zákony řídí. Je zřejmé, že úvaha o stisknutí spouště by nás jen vedla zpátky k svobodné vůli, která je mimo náš obraz. Musíme tedy zvolit jednodušší příklad.

Zákony fyziky stanoví, jak tomu rozumím, že když jedna kulečníková koule (A) uvede do pohybu jinou kulečníkovou kouli (B), moment síly, který (A) pozbývá, se přesně rovná momentu síly, který (B) získává. To je zákon. Tedy, to je vzorec, jemuž se pohyb dvou kulečníkových koulí přizpůsobuje. Pokud ovšem něco uvede kouli (A) do pohybu. A v tom je ten háček. Zákon ji do pohybu neuvede. Obvykle je to člověk s tágem, kdo to učiní. Ale člověk s tágem nás odkazuje zpátky k svobodné vůli, a tak předpokládejme, že stůl s koulí je umístěn na parníku, a že tím, co kouli uvedlo do pohybu, bylo naklonění lodi. Ani v tomto případě to nebyl zákon, co způsobilo pohyb; byla to vlna. A tato vlna, ačkoli se jistě pohybovala podle fyzikálních zákonů, nebyla jimi uvedena do pohybu. Byla posouvána jinými vlnami, větrem a tak dále. A ať sledujete ten příběh jakkoli daleko pozpátku, nikdy nenajdete přírodní zákon, který by něco způsobil.

V mé mysli vyvstal oslnivě zřejmý závěr: v celé historii vesmíru zákony přírody nikdy nevyvolaly jedinou událost. Jsou vzorcem, jemuž se každá událost musí přizpůsobit, pokud ovšem něco způsobí, že k ní dojde. Ale jak toho dosáhnete? Jak ji uvedete do pohybu? Zákony přírody vám zde nepomohou. Všechny události se jimi řídí, tak jako všechny peněžní operace se řídí zákony aritmetiky. Přidejte k šestipenci další šestipenci a výsledek jistě bude šilink. Ale aritmetika sama nepřidá do vaší peněženky ani vindru. Až dosud jsem měl neurčitou představu, že zákony přírody mohou způsobit, že se věci dějí. Teď jsem pochopil, že je to přesně totéž jako očekávat zvýšení svých příjmů tím, že je sčítáte. Zákony jsou vzorcem, jemuž se události přizpůsobují; příčinu událostí je třeba hledat jinde.

Lze to také vyjádřit tímto způsobem: přírodní zákony vysvětlují všechno kromě příčiny událostí. Ale to je poněkud hrozivá výjimka. Zákony v jistém smyslu pokrývají celou realitu kromě - ano, kromě toho ustavičného proudu reálných událostí, které tvoří skutečný vesmír. Vysvětlují všechno kromě toho, co bychom normálně měli nazývat "vším". Jedinou věcí, kterou opomíjejí, je - celý vesmír. Nemyslím, že znalost těchto zákonů je zbytečná. Pokud můžeme přijmout skutečný vesmír jako fungující podnik, je taková znalost užitečná a dokonce nezbytná k tomu, abychom s ním dovedli zacházet; právě tak, pokud ovšem máte nějaké peníze, nutně potřebujete aritmetiku ke správnému hospodaření. Ale události samy, peníze samy - to je něco docela jiného.

Odkud tedy pocházejí skutečné události? V jistém smyslu je odpověď snadná. Každá událost pochází z předchozí události. Ale co se stane, sledujete-li tento proces pozpátku? Tato otázka neznamená přesně totéž co otázka po příčině věcí - jak vznikl vesmír a čas a hmota vůbec. Náš současný problém se netýká věcí, ale událostí; nikoli například jednotlivých částic hmoty, ale srážky jedné částice s druhou. Mysl se možná může smířit s představou, že "rekvizity" vesmírného dramatu jakýmsi způsobem "jsou prostě tady"; ale odkud pochází ta hra, ten příběh?

Proud událostí buď měl svůj počátek, nebo neměl. Pokud měl, pak je tu před námi cosi jako stvoření. Pokud neměl (mimochodem, to je předpoklad, s nímž někteří fyzikové mají potíže), pak se setkáváme s věčným impulsem, který samou svou podstatou je nepřístupný vědeckému myšlení. Dozvídáme se více a více o vzorcích. Nedozvídáme se nic o tom, co "zasouvá" skutečné události do těchto vzorců. Není-li to Bůh, musíme to přinejmenším nazvat Osudem - nehmotným, rozhodujícím, jednosměrným tlakem, který udržuje vesmír v pohybu.

A tak i ta nejmenší událost, máme-li na mysli skutečnost, že k ní dochází (místo abychom se soustředili na vzorec, do nějž, objevila-li se, musí zapadat), nás vede zpátky k tajemství, které se vymyká přírodním vědám. Je jistě možným předpokladem, že za tímto tajemstvím je při díle nějaká mocná vůle a život. Je-li tomu tak, jakýkoli kontrast mezi jeho činy a zákony přírody nepřichází v úvahu. Je to jen jeho čin, co dává zákonům události, na něž by se mohly aplikovat. Zákony jsou jako prázdný rám; ne tu a tam ve speciálně "řízených" případech, ale v každé chvíli. A on ze své výhodné pozice mimo čas může, bude-li chtít, vzít všechny modlitby v úvahu při řízení onoho rozlehlého komplexu událostí, který nazýváme historií vesmíru. Neboť to, co nazýváme "budoucími" modlitbami, bylo pro něj vždycky přítomností.

V Hamletovi se láme větev a Ofélie se utopí. Zemřela proto, že se zlomila větev, nebo proto, že si Shakespeare přál, aby zemřela na tomto místě hry? To či ono - obojí - cokoli chcete. Alternativou v tom okamžiku, kdy pochopíte, že Shakespeare je autorem celé hry.

C. S. Lewis: Bůh na lavici obžalovaných, Návrat domů, 1997 (God in the Dock, 1963 C. S. Lewis Pte ltd.

Viz též:
Zdánlivé spory mezi vědou a vírou
O nebi, jiných dimenzích a jazyku Bible
Věda a víra dle Jiřího Grygara
Zajímavé články o vztahu mezi vědou a vírou na webu www.vira.cz